Povídka z bookletu alba Amarok
Pokud vám na té povídce nedává něco smysl, tak se musím přiznat, že mně občas taky ne. Sice jsem se při překladu snažil, seč to šlo, ale je možné, že jsem něco nepostřehl, špatně si vyložil nebo tomu nerozumím prostě proto, že nejsem Angličan. Vzhledem k celkovému pojetí alba nelze vyloučit ani to, že povídka je beze smyslu zcela záměrně.
Taurus2
Před dávnými časy se na místě, které mohlo být Irskem (ale stejně dobře to mohla být i Afrika nebo Madagaskar) přihodilo několik neobvyklých událostí. Dva muži - dobří přátelé - se doslechli o nádherné zlaté soše stojící ve velké díře v zemi kdesi nedaleko od jejich vesnice. Tehdy byli lidé prostí a pověst se mezi nimi rozšířila jako zhoubná nemoc. Někteří tvrdili, že to není ani socha, ani člověk. Jedna věc byla jistá; nikdy se nepohla. Ale také se říkalo, že čas od času vydává hluk či zvuk nebo několik zvuků. Chvílemi, říkali lidé, vydává všechny zvuky ve stejnou dobu. Muži se rozhodli sochu navštívit.
Vyrazili jednoho rána.
Šli pomalu.
"Cítíš se taky tak vyčerpaný jako já?" zeptal se první.
"Už jsem se cítil líp," odpověděl druhý. "Ale musíme dojít až k cíli."
Po mnoha hodinách chůze se první muž zastavil a pohlédl do dáli.
"Vidím ji", řekl potichu.
"Co vidíš?"
"Krásného zlata třpyt a světla zář..."
Nehledíce na svou únavu přidali oba do kroku. Ale ať šli seberychleji, vzdálenost v pověsti řečené "zlaté záře" zůstávala stejná. Po chvíli se znechuceně zastavili.
Línější z dvou mužů řekl: "Nikdy se tam nedostaneme."
"Když půjdeme zpátky, tak tam dojdeme," řekl jeho přítel.
Druhý se na něj podíval a otázal se: "A proč si to myslíš?"
Aniž odpověděl, první muž se zvedl, otočil a začal kráčet směrem k domovu. K překvapení druhého začalo být světlo po chvíli zcela zřetelné i jemu a jak šli, bylo stále blíže. Brzo začala okolní krajina vypadat jako po velkém požáru. Zlámané ohořelé stromy ležely na zemi a půda byla spálená a popraskaná. Oba cítili znepokojení, ale šli dál. Jistě, právě došli k masivní opálené jámě. Vypadalo to, jako kdyby někdo z nebes mrštil velký balvan.
"Takový nepořádek," řekl první. "Pojď, půjdeme se podívat."
"Běž ty a řekni mi, co vidíš," odvětil jeho opatrný společník.
Jeho přítel se doplazil až na okraj díry, vyšplhal na sežehlý, ale dobře zakořeněný strom, a pohlédl dolů. V hluboké jámě v zemi byla ta nejvyšší postava, jakou kdy spatřil. Měla překrásný a naprosto hladký zlatý povrch. Nebyla to ani socha, ani člověk. Nikdy nic podobného neviděl a nemohl od toho odtrhnout zrak. "Došli jsme až sem," řekl si jen tak pro sebe. "Slyším její hlasy mluvící o věcech, o kterých my mluvit nemůžeme." Rozhlédl se okolo a uviděl svého přítele, jak sedí a hledí do kráteru.
Nahlas pověděl: "Říká mi, že když muži uslyší její hlas, zůstane v jejich uších a nemohou se jej zbavit. Má mnoho různých hlasů: některé veselé, jiné smutné. Vřeští jako pavián, mumlá jako dítě, bubnuje jako ruce tisíců bubeníků, šplouchá jako voda ve sklenici, zpívá jako milenec a hořekuje jako kněz."
"Slyšel jsme ji říct jen jedno slovo", řekl druhý.
Jeho přítel se na něj podíval: "Říká mi, že záleží na tom, jak posloucháš."
"Jak to myslíš?"
"Představ si bytost, která místo hlasu vydává melodii. Tu můžeš taky slyšet, nebo ne?"
"Já ti nerozumím."
"Může o sobě hovořit, ale nemůže se spatřit; když se uvidí, nemůže o sobě hovořit. Ale vždycky je tu nějaký zvuk, vždy bude vydávat zvuk."
Oba utichli. Uběhla dlouhá doba. Druhý muž se obrátil na prvního.
"Nevypadá to, že ji zaslechneme, že?"
"Já ji slyšel."
Přítel se na něj přísně zadíval: "Ale neozval se žádný zvuk. NIC. O čem to mluvíš?"
"Hlavu vzhůru, hluchoune. Je to jenom povídka, ne?"
William Murray