Oldfieldovy Kytary jsou jen sázkou na jistotu!

zdroj: Lidové noviny, 23.7.1999 - autor: Pavel Klusák

Když nedávno vydal Mike Oldfield album Tubular Bells III, měl už prodáno 23 milionů kusů jedničky a dvojky. Že je momentálně docela v kursu, už po necelém roce nám nabízí vydavatel Oldfielda znovu. Název nového alba Guitars (Kytary) je obsažný asi tak, jako kdyby Chaplin natočil Grotesku. Oldfield by mohl být jistotou i pro kosmonauta, kterého vystřelí do vesmíru na dlouhá léta. Vedle formální idey bezvýhradně užitých kytar je tu vše při starém: tepající plochy, známé barvy tónu, trsy akustických strun vzadu, romantiku a patos střídá dietně upravená drsnost. Kytarový rámec mnoho neznamená: elektronika vyždímá ze strun jakýkoli zvuk, včetně bicích. Obdiv k Oldfieldově hráčské technice uplatňují většinou klienti teleshoppingu. Hudební virtuozita bez hloubky i zde připomíná sex bez vztahu: něco mezi sportem a úchylkou, stupňovatelné leda do absurdní akrobacie. A přece se nechce hudbu tohoto proudu odbýt shovívavě. Má-li tvorba nabízet nové pohledy a podněty, tady jsme přímo na opačném pólu. Ať už si všímáme způsobu vzniku nebo nálady skladeb, Oldfieldovy plochy jsou mocným utvrzováním, že nic neplyne, staré zafixované obrazy platí jednou provždy. Jsou vzorně artikulovaným přihlášením se ke konvenční zdvořilosti, neextrémnosti, programem je jim krotkost a poslušnost. Ta hudba nechce a nepotřebuje svobodu, prosí o svět jistot: výměnou nabízí bakelitovou pohodu. Úspěch u publika je pak nabíledni. Propaganda někdy nemusí pracně hledat dvorní šašky: tvůrci sugestivních, plíživě škodlivých omylů se hlásí o slovo sami. Mike Oldfield: Guitars. 42:48 minut, Warner Music, 1999.