Mike Oldfield slaví padesátiny a také třicet let od vydání svého nejslavnějšího alba Tubular Bells. Lidovým novinám však v telefonickém rozhovoru řekl, že "tu starou věc už nechce nikdy slyšet".

Britský kytarový mág právě dokončil generální opravu nahrávky, které se dodnes prodalo neuvěřitelných šestnáct milionů kopií. "Původní verze vznikala ve strašném spěchu. Musela být hotová do týdne, takže jsem si připadal, jako když běžím maraton. Od té doby mě bily do uší stovky a stovky chyb, na něž jsem kvůli smlouvě s vydavatelem nesměl přes čtvrt století ani sáhnout."
  Autor nejprodávanějšího instrumentálního díla v historii populární hudby se narodil 15. května 1953 v anglickém Readingu. První desku nahrál v pubertě za asistence sestry Sally Oldfieldové, s níž tehdy účinkoval ve folkovém duu Sallyangie. Sall poté navázala spolupráci se zpěvačkou Marianne Faithfullovou, zatímco Mike založil vlastní skupinu Barefoot. Po chvilce žánrového tápání však opustil i tento projekt a vstoupil do služeb zakladatele známé formace Soft Machine Kevina Ayerse, jenž ho záhy využil jako basistu a kytaristu při natáčení v legendárních prostorách Abbey Road (LP Shooting At The Moon).

Neumětel, idiot a zvrhlík

Během působení v sestavě Kevin Ayers And The Whole World se Mike seznámil s pianistou Davidem Bedfordem, jenž ho prý povzbudil k vlastní tvorbě. Snad i díky němu se Oldfield ještě před svými 20. narozeninami začal věnovat experimentu nazvanému pracovně Opus 1. Když se ale popové hvězdy zeptáte na nynější vztah s letitým kamarádem, vzplane spravedlivým hněvem. Důvodem je především Bedfordova orchestrální verze Tubular Bells z roku 1975, na které spolupracovala britská Královská filharmonie. "Proč se mi to nelíbí? Protože to byla příšerná katastrofa! Ale já za to nemůžu, to napadlo Richarda Bransona."
  Branson - další klíčová postava v příběhu originálního tvůrce a jeho přelomové skladby. Šéf nahrávací společnosti Virgin Records byl v 70. letech jediným, koho zaujal demonstrační snímek nesmělého mladíka. Domluvil Mikeovi frekvenci ve studiu a poručil mu, aby celou věc přetočil na profesionální úrovni. Výsledkem je 49 minut dlouhá nahrávka, na které slyšíme 28 různých nástrojů, přičemž všechny obsluhuje jediný hudebník! Překvapivý mix folku, rocku a klasické hudby se stal prvním vydavatelským počinem začínající firmy, která si především díky tomuto fenomenálnímu debutu postavila mohutné obchodní domy po celém světě.
  O výše zmíněném týdnu (a následujících měsících, během nichž se dokončovala druhá část) ve stísněných Manor Studios koluje spousta zkazek. Zvukař Phillip Newell například tvrdí, že si Oldfield při vymýšlení kytarových sól pomáhal listováním v erotických časopisech. Nicméně Mike má na svého spolupracovníka celkem jasný názor: "Je to chodící problém a naprostý idiot! Nikdy jsem ho neměl rád, ale co jsem mohl dělat, když jsem to chtěl dokončit. Věděl jste, že dostal padáka, protože se obnažoval před nějakými dívkami?"
  Ve skutečnosti neměl Mike Oldfield na pánské magazíny ani pomyšlení. V době natáčení se vinou rodiných rozepří a nejrůznějších komplexů a fobií nacházel ve velmi špatném psychickém stavu, z něhož se dostal až náročnou terapií (zvyšování sebevědomí pomoci takzvané exegeze vedlo k úplné změně umělcovy osobnosti). Ještě před nedávnem se v tisku přiznal: "Kdybych tehdy nehrál, stal se ze mě paranoik. Natočit tu desku pro mě znamenalo otázku života a smrti." Dnes už ale okolnosti jejího vzniku docela vytěsnil: "Nepamatuji se. A nemyslím, že by pro mě byla nějak zvlášť důležitá."

Konec experimentu

Po Tubular Bells, ověnčených cenou Grammy, natočil Oldfield řadu méně úspěšných alb a podnikl několik rozporuplných návratů k prvotní myšlence. Keltský Hergest Ridge připomínal svého slavnějšího předchůdce natolik, že dostal přezdívku "The Son Of Tubular Bells", a Afrikou ovlivněný Ommadawn vydavatelé rovnou prodávali v jednom boxu s hýčkanými "Zvony". Až na pár útěků k jiným žánrům (soundtrack k oscarovému filmu The Killing Fields a k snímku Reflection o posvátné geometrii Stonehenge, hity Family Man a Moonlight Shadow, spolupráce s Brianem Enem a Lucianem Pavarottim) se Mike věnoval věčnému oživování staré legendy. CD Tubular Bells II a III, jejich koncertní podoba či výroční akce Millenium Bell jsou toho dostatečným důkazem.
  Pomineme-li, že zlověstný zvuk Oldfieldových zvonů umocňuje horor Vymítač ďábla, jenž se nedávno vrátil na plátna kin, zdá se, že vydáním CD Tubular Bells 2003 (s montypythonovským Johnem Cleesem v roli nového uvaděče nástrojů) a dárkového balíčku s DVD The Complete Tubular Bells činí autor definitivní tečku za třicetiletým projektem. "Nic podobného už neplánuju. Vlastně neplánuju ani nic jiného, právě teď si užívám prázdniny."
Na otázku, kdy naposled odpočíval v pilotní kabině svého letounu (vlastní totiž licenci na všechny možné druhy vznášedel), zacvaká král instrumentálního popu do sluchátka zapalovačem Zippo a s cigaretou v puse zamumlá: "Už nelítám. Je to moc stresující. Daleko více mě baví řídit modely. Teď právě dokončuju jednu helikoptéru, chybí mi už jen motor..." O nové desce se Mike Oldfield vůbec nechtěl bavit.