Vezměte hrst hudební romantiky a přitažlivé snivosti, přidejte magický hlas desítky akustickýcha elektronických nástrojů a máte recept na hudbu britského skladatele a multiinstrumentalisty Mika Oldfielda.

Skutečně však pouhý recept, originál totiž lze pouze napodobit a kdo by poslouchal náhražky, když si může vybrat z několika desítek alb, která Oldfield, jemuž bude ve čtvrtek padesát, již vytvořil?

Oldfieldovy skladby jdou navíc napodobit těžce. Nápady totiž tryskají přímo z autorovy podstaty a jsou tak specifické, že sám Mike Oldfield se při pojmenování druhu hudby, kterou skládá, ocitá v rozpacích. "To jsem prostě já," říká s pokrčením ramen.

A kdyby přece někdo tu pravou "oldfieldovskou" inspiraci nalezl, těžko by zvládl technické zpracování skladby, kterému autor-perfekcionista věnuje stovky hodin. Pro dokonalost určitého tónu "protahuje" zvuk různými zesilovači, mixážními pulty, omezovači šumu a dalšími přístroji, takže nahrání pětadvacetiminutové skladby mu někdy trvá i půl roku.

Když Oldfield psal své první velké dílo, bylo mu 18 let a v hudbě měl už něco za sebou. Kapely, které založil se svými dvěma sourozenci, měly ale krátký život. A když neuspěl ani jako baskytarista ve skupině The Whole World, zvolil sólovou dráhu.

O jeho padesátiminutovou demonahrávku s prvky folku, rocku i klasické hudby, která vypadal, jako by se autor vychloubal, kolik vlastní hudebních nástrojů, ale neměl nikdo zájem.

A nebýt Richarda Bransona, který se rozhodl vydat skladbu ve své vznikající nahrávací společnosti Virgin Records, možná by legendární opus nikdy nikdo neslyšel.

V květnu 1973 pak vyšla skladba, ve které Oldfield sám nahrál všech 28 nástrojů, na albu s názvem Tubular Bells a byla první oficiální nahrávkou Virgin Records. Album začínající osamělým motivem klavíru a končící mohutnou hrou zvonů se stalo celosvětovým zjevením a dodnes patří mezi nejprodávanější alba všech dob. Ohlas posluchačů i kritiky, roční premiantství v britském oficiálním žebříčku a také cena Grammy předpověděly Oldfieldovi i firmě Virgin Records skvělou budoucnost.

Obrovský úspěch první desky byl ale pro Oldfielda vlastně prokletím. Každé další vydané album bylo s tím prvním srovnáváno a verdikt kritiků byl povětšinou následující: "Není to špatné, ale na Tubular Bells to nestačí." Oldfield se k podobným motivům během své kariéry několikrát vrátil a pod stejným názvem vždy s jinou číslovkou vydal ještě dvě alba. Ani ta však ohlas svého nejstaršího brášky nepřekonala.
To ale neznamená, že by Oldfieldovy další práce neměly úspěch - naopak. Ti, kterým uhranula impresionistická směs z rocku, keltské a skotské hudby a elektrozvukomalířství si koupili přes padesát milionů jeho desek. Oldfield povýšil do aleje popových skvostů také písně jako Moonlight Shadow nebo Shadows On The Wall, ačkoli jeho doménou jsou čistě instrumentální skladby.

Jeho kompozice také přímo svádějí k využití ve filmu. Tuto výzvu přijal režisér William Friedkin, když úvodní sekvenci z Tubular Bells využil ve svém hororu Vymítač ďábla, ale sám Oldfield se do psaní filmové hudby pustil jen jedinkrát. Složil hudbu k dramatu Vražedné pole, za kterou byl nominován na Oscara.
Ani dosažené úspěchy nevymazaly určitou nesmělost v jeho chování, která ho provázela zejména na začátku kariéry. Tehdy se stranil veřejnosti a nekoncertoval. Svou zakřiknutost překonával terapeutickým tréninkem, ale dodnes prý raději skládá, než mluví.

Jeho problémy s komunikací zřejmě způsobilo neveselé dětství. Matka trpěla depresemi, propadla alkoholu a práškům. Patnáct let strávila v psychiatrických ústavech a spáchala sebevraždu jen pár měsíců poté, co její syn vydal své nejznámější album.

Dnes je Oldfield sám pětinásobným otcem a vydání jeho prvního alba brzy oslaví kulaté jubileum. Chystá se však další díl této věčné odysey. Tubular Bells 2003 vyjdou 27. května, budou technicky zdokonalenou verzí jeho prvního alba a dalším dílem do série, kterou před třiceti lety pod tímto názvem otevřel.