Takhle jsem album před třiceti lety zamýšlel, ale nemohl nahrát, říká skladatel k letošní přepracované verzi.

Praha (Od našeho spolupracovníka) - Britský skladatel a instrumentalista Mike Oldfield přichází v těchto dnech s přepracovanou verzí svého nejslavnějšího díla pod názvem Tubular Bells 2003. Je to možná nejznámější album tzv. progresivního rocku. Prodalo se ho asi šestnáct milionů, hlavní téma alba se stalo součástí filmu Vymítač ďábla a dodnes patří k nejoblíbenějším vyzváněním mobilních telefonů. Od vydání Tubular Bells letos uplynulo třicet let.

"Dlouhá léta jsem původní nahrávku nemohl ani slyšet. Miluji detaily, a vždycky jsem v ní proto slyšel své chyby a svou tehdejší nezkušenost. Využil jsem třicátého výročí jejího vydání k přepracování alba. Snažil jsem se ji vytvořit v ideální podobě, tak jak jsem ji kdysi měl v mysli, ale jak se tehdy nedala nahrát." Ne všechno šlo přesně rekonstruovat. Především už nežije zpěvák, komik a umělecký provokatér Vivian Stanshall, který na konci první poloviny desky slavnostně ohlašoval jednotlivé účinkující nástroje. "Místo něj jsem získal Johna Cleeseho z Monty Pythonů. Myslím, že Vivian by s tím souhlasil. I když s nimi spolupracoval jen okrajově, byli to jeho přátelé." Cleése je o něco patetičtější, ale celková bizarnost role muže, který slavnostně představuje sóla, zůstává. Jinde lákalo Oldfielda využití nových možností studia. "My jsme tehdy nahrávali do šestnácti stop. Dnes můžu mít, kolik stop chci. Můžu vytvořit zvuk, jaký chci. To tehdy nešlo. Ale snažil jsem se to nezneužívat."
Podivná nahrávka Tubular Bells se pomalu rozvíjí a prostřednictvím neobvyklých melodií a bizarních hudebních nástrojů doslova hypnoticky vtahuje posluchače do zvláštního Alenčina světa za zrcadlem. Každý posluchač však vnímá Tubular Bells jako něco jiného. "Četl jsem spoustu přirovnání. Někdo psal, že mu to připomíná Jeana Sibelia, proč ne? Jiný srovnává s Philem Glassem. Taky může být. Někdo v tom slyší lidovou hudbu keltského původu nebo vítr. Já mu to neberu," říká Mike Oldfield. "Celé dětství jsem hrál na kytaru. Pořád, pořád, pořád. Vytvořil jsem si svoje vlastní etudy, které se později staly základem některých motivů mé první velké skladby."

Oldfield byl už v šestnácti považován za zázračného kytaristu a brzy začal hrát s největšími hvězdami tehdejší britské experimentální scény. Setkání s celou škálou velkých osobností ho pravděpodobně přimělo ke složení padesátiminutové kompozice, vrcholící údery koncertních zvonů, po nichž má skladba své jméno. Ovšem Oldfield pokaždé uvádí jinou inspiraci. Před pěti roky hovořil o inspiraci z folku, který koncem šedesátých let hrával se svou sestrou, před rokem se zmiňoval, jak mu v té době učarovali američtí minimalisté. A letos vypráví, jak ho tehdy inspiroval padesátičlenný orchestr Centipede jazzového avantgardisty Keitha Tippetta. "Byl to vlastně normální větší jazzový soubor, ale každý nástroj v něm byl obsazen trojnásobně až pětinásobně. Čtyři zpěváci, čtyři hráči na kontrabas a podobně." Podle Tippettova vzoru pak natočil Tubular Bells jako mnohoplaybackové vrstvy stejných nástrojů.

Workoholický Oldfield se ke svému oblíbenému tématu rád vrací. V letech 1992 a 1998 přidal k Tubular Bells druhý a třetí díl. Ke své muzikantské posedlosti připojil v posledních letech lásku k novým médiím. Ještě předtím, než vyšly Tubular Bells 2003, zahájil práci na multimediálním interaktivním počítačovém produktu, který bude vycházet z jeho nejslavnější kompozice. Hudební kompozice a počítačová hra v jednom by měla být na trhu možná až příští rok.