Mike Oldfield: Jsem stále ještě kluk

zdroj: Mf Dnes, 16.7.1999 - autor: Josef Vlček

Sedmačtyřicetiletý Mike Oldfield, který vystoupí 24. července v pražské Sportovní hale, patří mezi nejslavnější kytaristy všech dob. Už v patnácti natočil první album, v necelých dvaceti mu vyšel slavný titul Tubular Bells, jedna z nejprodávanějších desek v historii populární hudby. Od té doby nahrál devatenáct řadových alb, jež jsou v gramofonových obchodech střídavě zařazována do regálů s popem, rockem, new age nebo elektronickou hudbou. Oldfield se totiž vejde skoro do každé škatulky. Bývá považován za avantgardistu, ale jeho nahrávky jsou tak chytlavé, že se líbí i nenáročným posluchačům. Nahrávky vaší nové desky Guitars znějí místy jako velký orchestr, ale přesto jsou natočené jen s pomocí kytar. Jak jste vytvořil třeba bicí? Nebylo to tak těžké. Někdy stačilo tepat do strun baskytary prsty a prohnat zvuk elektronickými filtry. Hodně mi pomohl i nový midi konvertor na kytaru. Vypadá to spíš jako nějaká dětská hra než komponování. To rád slyším. Snažím si pořád říkat, že jsem stále ještě kluk. Jenže to přišlo až po mnoha deskách. Když jsem natáčel album Tubular Bells I, bral jsem se strašně vážně. Bylo mi tehdy dvacet. To prostě patří k věku, a navíc i k době, v níž mé první desky vznikaly. Hravost je pro mě hrozně důležitá, protože můj životní rytmus je hodně stereotypní. Ať jsem na Ibize, nebo v Londýně, znamená to od pondělí do pátku dlouhou ranní procházku se psem, možná běh nebo tenis, a od dvanácti do sedmi večer následuje pravidelná práce ve studiu. Jako když se chodí do fabriky. To připomíná uměleckou filozofii německé skupiny Faust, která na začátku sedmdesátých let chodila do studia jako do továrny. Její členové měli pevnou pracovní dobu, převlékali se do montérek a podobně. Já jsem je znal, ale u mě je to jinak. Žádná pracovní povinnost, já hudbou žiju a mám rád pravidelnost. A když je inspirace, tak se do studia zavřu i v sobotu a v neděli. Máte pocit, že některá z vašich devatenácti desek nebyla proti jiným doceněna? Ani ne. Moje desky se neprodávají jen jednu sezonu. Kdysi jsem si myslel, že neuspělo mé druhé album Hergest Ridge. Za ta léta se ho nakonec prodalo stejně tolik jako ostatních. Pustíte si někdy některou? Ne. Dělal jsem na každé tak dlouho, že je znám i po těch letech do nejmenších detailů. Ale nestydím se za žádnou, i když některé obsahovaly nápady, jež s odstupem cítím jako praštěné. Máte tedy před natáčením desky pokaždé jinou ideu? Dalo by se to tak říct. Nerad dělám stejné věci. Rád experimentuji. Proto jsou to jednou skoro hodinové instrumentálky a jindy zase písně. Když jsem si koupil dům na Ibize, seznámil jsem se s místní klubovou scénou, která má světovou pověst. Tak jsem zkusil natočit desku ve stylu současné taneční hudby. Stačilo si pořídit pár módních jednoduchých syntezátorů. Když jsem na konci osmdesátých let točil album Amarok, zaujala mě zase metoda koláže. Vytvořil jsem bláznivou směsku hudby a autentických zvuků jako splachování, hlas Margaret Thatcherové a bůhvíčeho ještě. Jindy mě inspiroval básník Henry Longfellow, ale také sci-fi autor A. C. Clark. Teď mě zajímá i rap. Jen jazzu se vyhýbám. Nemám ho rád, nerozumím mu. Na počátku vaší kariéry byl folk? Částečně. Víte, v druhé polovině šedesátých let se muzika neuvěřitelně promíchala. Byla v tom najednou indická hudba, keltská muzika a vůbec všechno, čemu se dneska říká world music. A také klasika - od středověku po Carla Orffa nebo Phila Glasse. A elektronická hudba, blues, Beatles. Folk do toho také patřil. Nebylo mi ještě ani patnáct a už jsem měl se sestrou Sally folkové duo. Co chystáte příště? Já vždycky skončím jednu desku a hned rozdělám novou. Nechal jsem se unést řečmi o miléniu. Moje nové album pokryje dva tisíce let hudby. Od Ježíšových let do dneška. Malé skladbičky, které budou rezonovat starověk, středověk, lidové kultury z celého světa, zrození blues, prostě všechno až k hiphopu. Většinu nástrojů si na svých albech natáčíte sám. Výroba desek se tím zlevnila... No, jak to vezmete. Chcete-li jít s dobou, tak se to hodně prodraží. Zvlášť když jste jako já - se sklonem k moderním hračkám. Kvůli albu Five Miles Out jsem si koupil první prototyp syntezátoru Fairlight. Díky němu zní ta deska i po sedmnácti letech moderně. Ale stál mě neskutečné peníze! Na Fairlight jsem nahrál také většinu hudby k filmu Killing Fields. Na tu jsem docela pyšný. To je jediná hudba, kterou jste napsal přímo pro film. Přitom vaše instrumentální kompozice jsou filmové hudbě hodně blízko! Filmové hudbě se nebráním, ale ani ji nevyhledávám. Možná ještě jeden dva filmy někdy natočím. Ale vadí mi, že je to tvorba krátkodobé spotřeby - půl roku po premiéře filmu si na ni nikdo ani nevzpomene. A taky mě nudí při realizaci - hrozně to omezuje. Já opravdu raději experimentuji, hraji si. To už je lepší koncertovat. Ale vy zrovna moc nekoncertujete! Nebaví vás to? Já jsem spíš studiový typ, ale těším se na sérii vystoupení jako na změnu. Na současném turné hrajeme celý Ommadawn, zkrácenou verzi prvních Tubular Bells, kousky z Písní vzdálené země, pár novinek z posledních alb a samozřejmě také Moonlight Shadow a několik slavných hitů. Část muzikantů bude stejná jako před rokem, když jsme dělali příležitostný koncert v londýnské královské jízdárně na oslavu vydání třetího dílu Tubular Bells. Bude to dobrá sestava, takže je na co se těšit.