Rekviem za pop-music

zdroj: Mladý svět, 20/2002 - autoři: Stefan Siba, Jan Hlaváč

Kytarového mága a multiinstrumentalistu Mika Oldfielda předchází pověst introvertního, plachého umělce, který příliš řečí nenadělá, zvlášť má-li mluvit s novináři. Během rozhovoru byl ale překvapivě otevřený, sebevědomý a na uzavřeného člověka vlastně i upovídaný. Kdysi investoval do kurzů osobní průbojnosti a zdá se, že to nebyly vyhozené peníze. Rozdíl mezi dvacetiletým Oldfieldem, který po vydání debutu Tubular Bells těžce snášel zájem veřejnosti, a téměř padesátiletým Oldfieldem, jemuž vychází třiadvacáté řadové album, je zřetelný. On sám tvrdí, že navzdory proměnám okolního světa zůstává v podstatě stejný. Je prý jen o poznání zkušenější. Vaše nové album s mystickým názvem Tres Lunas je součástí dlouho připravovaného a pečlivě utajovaného projektu Music VR. Oč vlastně jde? Music VR je cosi jako počítačová hra, kterou jsem si vysnil už na začátku devadesátých let, kdy začala být na relativně dobré úrovni počítačová grafika. Okouzlila mě možnost spojení hudby a virtuální reality. Nápad se mi dlouho nedařilo zrealizovat a jasnější obrysy začal dostávat teprve předloni. Na počítači jsme vytvořili skoro nekonečný trojrozměrný svět, ve kterém se můžete svobodně pohybovat, potkávat tajemné bytosti, cestovat na křídlech létajících tvorů a kochat se fantastickou krajinou... V téhle počítačové hře jde tedy spíš o zážitek než o dosažení konkrétního cíle? Hra je hlavně o pozorování a objevování. Podobně jako když se malé dítě dostane do velké neznámé zahrady: snaží se ji prozkoumat, hledá věci a bytosti, které se v ní možná skrývají, a přitom se učí rozeznávat dobro a zlo. Je to vlastně dobrodružná hra, kde se nestřílí a neničí. Pátráte po sedmi prstenech, a když je najdete všechny, prožijete zázrak znovuzrození a objevíte další nekonečné světy. Záleží jen na vás a na vašich skutcích, jestli se otevřou v plné kráse. Zdá se, že vás ten projekt pohltil. Ale vy jste přece především muzikant... Přiznám se, že pouhé psaní a poslouchání muziky už mě někdy nudí. Mám rád počítačové hry, zajímám se o nové počítačové technologie a tyhle zájmy se pochopitelně snažím propojit s hudbou... Představte si, že za takových deset let bude virtuální realita určitě natolik dokonalá, že člověk bude moci cestovat prostorem a časem a přitom zapomene, že sedí doma v pokoji. Rozhodně nepatříte mezi umělce, kteří využívají jen darů ducha a technického pokroku se děsí. Takový jste byl vždycky? Vždycky ne. Když jsem se poprvé ocitl v nahrávacím studiu - to mi bylo devatenáct let -, zažil jsem frustrující okamžiky. Zajímalo mě, jak to ve studiu všechno funguje, pořád jsem se na něco ptal, ale zvukaře a techniky to obtěžovalo. Byli pěkně nafoukaní a odbývali mě: „Jsi muzikant, tak se starej o muziku a zvuk nech na nás." Štvalo mě to, zakousl jsem se a naučil se technice rozumět. Teď už ji umím i milovat. Nesvádí to někdy k formalismu? Vaše skladby většinou vznikají přímo ve studiu, kde máte k dispozici nejrůznější technické vymoženosti. Využívání techniky je součást tvůrčího procesu. Nejde to od sebe oddělit, alespoň v mém případě ne. Přestože mám k dispozici dobře vybavené studio, album Tres Lunas je po hudební stránce svým způsobem velmi jednoduché. Teď už vím, že když dobrou muziku přezdobím, úplně ji zničím. Snažím se být ke své hudbě citlivý, chovám se k ní jako ke křehkému sklu a neznásilňuju ji. Tubular Bells kdysi vznikaly úplně jinak, byly konglomerátem všeho možného... Od honky tonky po dudy. Něco jako Monty-Pythonův létající cirkus. Za třicet let jste prošel mnoha hudebními žánry - od folku a rocku přes irskou a skotskou lidovou hudbu po pop a techno. Souvisela tahle přelétavost se změnami duševního rozpoložení? Neřekl bych. Na začátku každého projektu je spíš momentální nápad a pak následuje rozhodování, jestli ten nápad stojí za to dotáhnout do konce. Baví mě hrát si a experimentovat. Je to vlastně přirozená sebeobrana před bezradností. Jak to myslíte? Pop-music umírá nebo přinejlepším prožívá podzim svého života. Jak dlouho ještě může populární hudba vystačit s pouhými třinácti tóny, které má k dispozici a které se nedají neomezeně kombinovat? Nové melodie už nevznikají, jenom se recyklují ty staré. Nastal čas z téhle bezvýchodnosti vystoupit. Něco se muselo změnit a taky se to mění. A já jsem šťastný, že u té změny můžu být. Časy se sice mění, ale vaše starší alba se prodávají stále dobře. No... Zjišťuji, že se sice prodávají, ale pořád méně a méně. Některým lidem snad připomínají časy, kdy muzika vznikala z radosti a ne pro peníze. Před třiceti lety jsem měl v hlavě jenom hudbu a vůbec mě nenapadlo přemýšlet o ní jako o nějakém spotřebním zboží. Takové muzikanty už skoro nepotkáte. Dneska nejde o umělce, ale o producenty, jejichž úkolem je zásobit trh dobře prodejnými produkty. I na hudebníka ve vašem postavení dotírají producenti s tím, že musí za každou cenu napsat hit, který budou hrát rádia do omrzení? V tomto směru necítím žádný tlak, ale upřímně řečeno se někdy sám pokouším napsat písničku, kterou by rádia hrála. A vždycky to dopadá špatně. Prostě mi to nejde. Mám ale štěstí v tom, že tu a tam si mě hitová písnička sama najde. Teď mi běží singl To Be Free, a že se nějakým způsobem uchytil, považuji za náhodu. Já muziku píšu ze sobeckých důvodů a dělám tím radost především sám sobě. Když dokončím album, bývá mi hodně smutno a pookřeju teprve tehdy, když začnu pracovat na něčem novém. Vždycky jsem měl pocit, že si s hudebním průmyslem příliš nerozumíte. Mýlím se? Nerozumím si s anglickým hudebním průmyslem a to je taky důvod, proč jsem se přestěhoval do Španělska. Lidé, kteří se kolem mě v Anglii motali, byli podivní. I ve společnosti Virgin Records, u které jsem léta vydával, proběhly velké změny, mladá krev vystřídala starou. Zjišťuji, že teď už jde vydavatelstvím opravdu jen o to, kolik prodáte desek, a nikdo se neptá, co umíte a co máte za sebou. Když natočíte album, které se špatně prodává, nemilosrdně vás potopí. To svědčí o tom, že se hudební koncerny dostávají do úzkých. Snaží se vydělávat peníze na teenagerských hudebních skupinách, protože na rozdíl od opravdových umělců s nimi můžou snadno manipulovat. Naštěstí je tu internet. Pro mladé muzikanty je nejschůdnější a často i jediná možnost vybavit si malé domácí studio a prosazovat svoji hudbu prostřednictvím sítě. Přemýšlíte někdy o muzice jako obchodník? Uf... Ano, přemýšlím. Dělat hudbu v dnešní době totiž stojí hodně peněz. Mám za zády nahrávací společnost, která mi dává zálohy, a ty peníze se jí samozřejmě musejí vrátit. Hudebník nevydělává jen na sebe, ale taky na všechny možné producenty a promotéry, kteří s ním pak vytírají podlahu. Je hodně umělců, o nichž si lidé myslí, že jsou úspěšní a bohatí, ale přitom nemají peníze. A nemají je, protože o muzice neumějí přemýšlet jako o byznysu. Vy jste se už ve třiadvaceti letech stal milionářem, že? Říká se to o mně, ale není to pravda. Moje první album, Tubular Bells, bylo hodně úspěšné, ale dostal jsem za ně relativně malý honorář. Přesto to bylo dost peněz na to, abych se dostal do nejvyššího daňového pásma. Na daních jsem zaplatil pětaosmdesát procent a za to, co mi zbylo, jsem si koupil auto, dům a nějaké zařízení do nahrávacího studia. Bohatý jsem prostě nebyl. Zlepšilo se to teprve v osmdesátých letech, kdy jsem vydal komerčně úspěšná alba a vyjel na velké turné. Tehdy jste se vrátil do širokého povědomí s popovým albem Crises, které přineslo hity Moonlight Shadow a Shadow on the Wall. Deska složená víceméně z přímočarých písniček musela být sázka na jistotu... Na sázky na jistotu moc nevěřím. Za úspěchem Crises byla šťastná shoda náhod a svou roli samozřejmě sehrála i intuice. Nikdy jsem za sebou neměl doprovodnou skupinu, ke každému projektu jsem zval výborné muzikanty a v tomhle případě se sešla zvlášť silná sestava. Třeba nápad na písničku Moonlight Shadow vznikl během džemování ve studiu. Vzpomínám si, že bubeník Simon Phillips najednou řekl: „Pojďme zkusit třeba tohle," a začal hrát docela zajímavý základ. Pak mi trvalo několik měsíců, než jsem přišel na to, jak s ním naložit. Další potíže nastaly s textem. Nejprve mi s ním pomáhala Hazel O´Connorová, ale pořád to nebylo ono, a tak jsem si slova nakonec napsal sám. Přes noc, s pomocí slovníku rýmů a slovníku synonym. Poznal jste okamžitě, že Moonlight Shadow bude hit? Že vznikl hit, to poznám teprve tehdy, když písničku uslyším někde, kde bych to vůbec nečekal. Třeba v cizí zemi z rádia. Ale to už se mi strašně dlouho nestalo. Vaši životopisci a recenzenti se shodují na tom, že debutními Tubular Bells jste nasadil laťku hodně vysoko a téměř deset let jste se pokoušel překročit svůj stín. Cítíte to tak i vy? Ne. No... Vlastně ano. Bůhvíproč jsem se od Tubular Bells pokoušel odpoutat a za každou cenu chtěl přijít s něčím novým a jiným. Někdy jsem se zbytečně trápil. Třeba moje druhá deska, Hergest Ridge, se Tubular Bells nepodobala - byla hodně ovlivněná filozofií New Age - a vyšly na ni velmi špatné recenze. Nejprve to byl pro mě šok, ale za dva roky se o Hergest Ridge začalo psát úplně jinak, v superlativech. Člověk by neměl hned propadat skepsi... Té jste nepropadal ani po vydání rozpačitých alb Incantations a Exposed z konce sedmdesátých let, kdy vás mnozí odepisovali jako vyčerpaného autora? Ta alba jsem natočil tak, abych s nimi byl spokojen především já sám, ale uznávám, že z obchodního hlediska to byla naprostá katastrofa. Ačkoli... Ještě dnes se trochu prodávají. V roce 1984 jste složil hudbu k oscarovému válečnému dramatu Vražedná pole (The Killing Fields), ale pak už jste všechny podobné nabídky odmítal. Komponování filmové hudby vás nebaví? Snad by mě i bavilo a je fakt, že jsem nějaké nabídky dostal. Jenže za Vražedná pole jsem si vysloužil pověst muzikanta, s nímž se špatně spolupracuje. Přitom to vůbec nebyla moje vina. Tým, který film připravoval, byl mizerně zorganizovaný, půl roku se nic nedělo a pak najednou chtěli, abych se rychle pustil do práce. Abych jim vyšel vstříc, musel jsem drasticky změnit svoje plány. Producent David Puttnam byl v té době velmi vlivný člověk a rozšířil o mně všelijaké fámy. Je pikantní, že před časem o něm běžel v televizi nějaký pořad a jediné, o čem se pořádně mluvilo, byl můj soundtrack k Vražedným polím. Mimochodem – slyšel jsem, že nemáte rád jazz. Nejde o to, že bych ho neměl rád, ale nerozumím mu, nechápu ho. Neumím ho hrát, a když se o něj pokouším, zoufale mi to nejde. Myslím si, že jazz je hudba, která vychází spíš z mozku než ze srdce. Je spíš o teorii a o matematice než o emocích... Setkal jste někdy se slovanskou melodikou? V době, kdy vznikaly Tubular Bells, jsem hodně poslouchal Šostakoviče a taky burlacké písně. Nemůžu říct, že znám slovanskou melodiku, ale ruská hudba mě určitě trochu ovlivnila... To je zvláštní, že se na to ptáte, protože nedávno jsem o tom přemýšlel. Vy jste z Prahy, že ano? Před třemi roky jste u nás měl koncert. Jaký na vás Praha udělala dojem? Bohužel jsem si ji vůbec nestačil prohlédnout, ale slyšel jsem, že je to krásné město, které stojí za to poznat. Příští rok to možná napravím. Příští rok? Plánujeme turné, kde představíme Tubular Bells v nové podobě. Zdigitalizoval jsem původní nahrávku a pokusím se napravit některé chyby, které jsem napáchal před třiceti lety. Dneska už mám přece jenom daleko víc zkušeností... Za rok vám bude padesát. Jak to prožíváte? Víte, že jsem si nikdy nemyslel, že se padesátky dožiju? Když mi bylo devatenáct, nedovedl jsem si představit, jaké to bude za nějakých třicet let... Tenhle věk s sebou nese dobré i zlé. Už nemůžu běhat tak rychle jako kdysi, brzy se unavím... Ale na druhé straně mám určité postavení a autoritu, občas ke mně lidé vzhlížejí a už nemusím tolik bojovat o místo na slunci. Těším se na to, až budu méně pracovat a víc si užívat soukromí. Cestování, příroda, zvířata a tak... Ve třiceti letech jsem si říkal, že život začíná ve čtyřiceti, no a teď si myslím, že začíná spíš v padesáti.