Dvacetikilometrový asteroid

zdroj: Reflex 35/2002 - autor: Jan Dědek

Zrovna se vracel z projížďky na kole - v ušmudlané teplákové soupravě, s čelenkou v propocených vlasech. Slezl z kola, několik koní v ohradě u vjezdu do honosného cihlového sídla z osmnáctého století zaržálo. Uvedl nás do nevelké kanceláře zdobené obaly všech dosud vydaných desek. Po chvíli se vrátil - v tričku, džínách, bílých ponožkách a mokasínách. "Pojďte do mé královské komnaty," mávl rukou legendární muzikant MIKE OLDFIELD (49) směrem k nahrávacímu studiu. Vaše nové album Tres Lunas prý nejvýznamnější měrou ovlivnil pobyt na Ibize. Proč jste se vydal hledat inspiraci zrovna na tento ostrov? Původně jsem hledal jen kus země, kterou by omývalo moře. I když jsem ve svém životě bydlel na nejrůznějších místech, přímo u moře jsem ještě nikdy nežil. Chtěl jsem si tady postavit dům svých snů - sám si ho navrhnout a zařídit přesně podle svých představ. A pak jsem jednoho dne objevil v jedněch nedělních novinách inzerát, který nabízel stavební parcely na Ibize. Tak jsem se tam zaletěl podívat; to už bude takových pět deset let. Přivítalo mě pětačtyřicetistupňové vedro a země plná kamenů - překrásné místo! Dnes je Ibiza cílem mnoha muzikantů a centrem taneční scény, plná klubů a DJů. Nakolik se vás tahle scéna dotýká? Mám rád taneční kluby, dokážu v nich propařit klidně celou noc. Samozřejmě tedy záleží na společnosti! Naštěstí do těchto klubů chodí dost hezkých holek. Myslím, že jsem vlastně schizofrenik - na jedné straně mám rád společnost, potřebuju kolem sebe lidi a veselí, na druhé se pak musím na několik týdnů zavřít do své vlastní ulity a být jen sám se sebou. A jak se vám kromě dívek líbí muzika, jež se v těchto klubech hraje? Chtěl jsem se té odpovědi vyhnout. Taneční muzika, to je termín, kterému rozumím - v tanečním klubu někdo pouští moderní muziku určenou k tanci. A těm lidem se říká DJové. V pořádku. tak se jim říkalo už za mého dětství. Ale nikdy jsem nepochopil, proč se o nich tak často mluví jako o muzikantech? To nejsou muzikanti, ale opravdu jen DJové - tedy lidi, nebo spíše velmi inteligentní stroje, které se naučily zasazovat do sebe jak puzzle dvě či více skladeb. To je ovšem mechanická, nikoliv kreativní činnost. A s vytvářením hudby to nemá vůbec nic společného. Co se tváříte tak divně? Představuji si, co si o vás po vyslovení tohoto názoru pomyslí čtenáři z řad příznivců taneční hudby. Pochopitelně že to nebude nic lichotivého! Vždyť ty děti, které se dnes vydávají za muzikanty v oblasti dance music, vyšly z elektronické a experimentální hudby sedmdesátých let, tedy i z mých desek Tubular Bells, Hergest Ridge nebo Ommadown. Oproti mně mají dnes k dispozici mnohem vyspělejší technologie, kvalitnější nástroje a prakticky neomezené možnosti, ale chybí jim to podstatné - nápady! Je v tom pouhá závist! Vždyť velká většina z nich nedokáže napsat ani skladbu, která by udržela vaší pozornost alespoň tři minuty. I v mé hudbě je řada velice jednoduchých hudebních námětů, ale všimněte si, jak je s nimi nakládáno - s každým taktem jsou rozvíjeny, rozpracovávány, obohacovány, jednotlivé nástroje si, je předávají jak mořské vlnky míč nebo lodičku z kůry. Vždyť i skladatelé vážné hudby pracovali tímto způsobem. Na tom není nic nového, je třeba si však tenhle způsob páce osvojit. To však tihle DJové dodnes nepochopili, proto jsou jejich skladby tak nudné. Pracují vlastně jen s rytmem a několika málo zvuky - a z toho pořádnou kompozici neuděláte. A to již nemluvím o tom že v mých skladbách se objevuje celá řada žánrů, jako blues, jazz či rock. O vaší hudbě se nejčastěji hovořilo jako o symfonickém rocku. Nikdy nás nelákala představa klasické symfonie? Jsem multiinstrumentalista, ale nikoliv megaloman. Je něco jiného natočit na desku všechny nástroje, naprogramovat si rytmus, k tomu postupně jak ingredience do jídla přidávat kytary, smyčce, klarinety a harfy a pak to všechno zaranžovat, ale je něco jiného rozepsat i velice jednoduchou skladbu třeba jen pro žesťové nástroje. A já nemám klasické vzdělání, nejspíš bych to tedy nezvládl. To je taky důvod. proč bych sám svou hudbu nikdy nenazval klasickou kompozicí. Mou doménou je experimentování. Považujete za experimentování i vytvoření počítačové hry, která doplňuje vaší novou desku Tres Lunas? Ano, pro mě to bylo opravdu něco nového. Dostal jsem tenhle nápad na vytvoření zcela vlastní počítačové hry a se dvěma přáteli jsme ji doslova vydupali z holé země. Idea celé hry byla moje, se softwarem jsem se musel nechat pomoct. Bylo potřeba vytvořit nový hudební editor, protože celá hra je postavena na hudbě, která je pochopitelně mou prací. Viděl jste ukázky na internetu? Ne? Tak vás vezmu na malou, rychlou procházku tímto zázrakem moderní techniky. Vidíte? Tady ta postava je surfař, který, když se dotkne některé z těchto soch, tak ho to přenese do jiné krajiny, když projede těmito stavbami, změní se hudba - třeba touhle stromovou bránou. Zajímavé, že? Osobně si myslím, že je to hra, u které se dá vydržet i celé týdny, možná dokonce měsíce. Já sám jsem u ní seděl téměř čtyři dny, skoro jsem ani nechodil spát. Je to opravdu pozoruhodná hra, svým způsobem revoluční. V čem? Ukažte mi jinou hru, která je takhle nápaditá a zároveň humánní. A při které jiné hře uslyšíte tolik rozdílných písní? Prý jste je vytvářel pro své děti. Myslel jsem na ně, když jsem pracoval na myšlence této hry. Jsou ve věku, kdy je počítačové hry přitahují, a já bych byl mnohem radši, kdyby se oddávaly nějaké hře, která má větší morální poselství než jen povraždit co nejvíce vesmírných oblud. Mé děti jsou v pubertě, stojí na rozcestí a je na nich, jakým směrem se bude jejich život ubírat. A já bych jim v tom chtěl být nápomocen alespoň prostřednictvím této hry. Myslíte si, že tahle hra, jejímž cílem je nalézt sedm prstenů, dostatečně akční pro teenagery? Navíc se z větší části odehrává na liduprázdné poušti. Poušť je přece nádherné místo! Já osobně pouště miluju! Mnohokrát ve svém životě jsem se toulal po pouštích, zejména když jsem žil v Kalifornii - je to tak uklidňující místo! A zanedlouho bude jediným místem na celé této planetě, kde budete moci nalézt absolutní klid. Pomalu přestávají existovat oblasti, které by neničil turistický ruch a komercializace. Dnes už i v afrických buších naleznete americké hotely a McDonaldy. Poušť je jedinou oázou klidu, místem pro meditace a poznávání sebe samého. Rád bych žil nějakou dobu mimo civilizaci. Nevydržel bych to asi dlouho, ale určitý čas bych si to dokázal užívat. Na jedné straně tvrdíte, že byste chtěl žít vzdálen civilizaci, na druhé tady propagujete počítačovou hru. Myslíte, že dělám pravý protiklad toho, co tady kážu? Tak to nevidím. Jsem člověk, který má velmi blízký vztah k přírodě - tenhle dům na venkově a chov koní o tom snad svědčí dostatečně jasně. Na druhou stranu jsem muzikant, jenž pracuje s určitým typem nástrojů, které jsou úzce spjaty s moderní dobou, s tímto světem, se západní civilizací. Život je zkrátka kompromis. A kompromisy ve vaší hudbě? Ty striktně odmítám! Proč se potom s takovou pravidelností vracíte k pokračováním vaší nejúspěšnější desky - Tubular Bells? Není v tomhle určitá sázka na jistotu, protože zatím každé album z této trilogie jako jediné dobylo britskou hitparádu? (což není pravda - pozn. aut. stránek) Pokud bych chtěl podle vaší teorie kalkulovat s komerčním dopadem svých nahrávek, nevydával bych Tubular Bells II s devatenáctiletým odstupem od první desky. Anebo bych skládal krátké popové písně ve stylu Moonlight Shadow. Což svým způsobem děláte. Jak jinak lze označit nedávný hit Man In The Rain než jako Oldfieldův plagiát Oldfelda? To bylo docela jinak. Ve skutečnosti jsem skladbu Man In The Rain napsal hned po Moonlight Shadow, už někdy před osmnácti lety. Celou tu dobu ležela v šuplíku, mezi bezpočtem dalších nahrávek, se kterými jsem si nevěděl rady. Věděl jsem, že jsou dobré, ale něco jim chybělo - jednou dobrá zpěvačka, podruhé ten správný rytmus. Čas od času jsem je vytáhl ze šuplíku a pokusil se s nimi něco udělat, ale nikdy to nedopadlo uspokojivě. To byl i případ Man In The Rain. A pak jsem začal přemýšlet, v čem vlastně spočíval úspěch Moonlight Shadow, a dobral se toho, že to byl rytmus, který tak perfektně swingoval. A protože žijeme v době, kdy každý sampluje, cokoliv mu přijde pod ruku, vysamploval jsem sám sebe. Vytáhl jsem rytmus z Moonlight Shadow a udělal písničku Man In The Rain. Měl jsem náhodou v zásobě jeden docela dobrý text a záhy našel i skvělou zpěvačku jménem Cara, která tuhle skladbu nazpívala. A byl to obrovský hit. Tomu se říká pop-music. Tubular Bells IV tedy nechystáte? Neříkám, že takovou desku někdy v budoucnu nenatočím, ale výhledově s tím nepočítám. Teď naopak pracuji na přetočení Tubular Bells. Chcete tu desku nahrát znovu?! No ano. Blíží se třicáté výročí vydání desky, což je dobrý důvod k přetočení této legendární nahrávky, nemyslíte? Většina zvuků působí dnes už velice zastarale, nahrávací technologie a zvukové možnosti jsou o notný kus dál, tak proč této desce nedodat moderní sound? Když jsem ji v roce 1972 nahrával, zněla velice moderně, dnes zní hrozně. A já bych pochopitelně chtěl, aby opět zněla zcela podle mých představ. Proto jí celou přetočím. A možná při té příležitosti přepracuji i některé hudební náměty. A bude to ještě ona legendární deska Tubular Bells, Která byla svého času nejprodávanější deskou všech dob a dala tak vzniknou gramofirmě Virgin Records? Půjde o vylepšení mimořádného alba. Jsem přesvědčen, že se lidem bude líbit. Je zvykem zvukově očišťovat staré nahrávky, méně již je zcela přetáčet - ani Rolling Stones či Pink Floyd to nedělají. Je otázkou každého muzikanta, co chce, aby tady po něm zůstalo a v jaké kvalitě. Já byl vždycky maximalista a perfekcionalista - nevidím jediný důvod, proč bych měl teď od těchto svých celoživotních postojů ustupovat. Nepatříte k hudebníkům, kteří by pravidelně koncertovali. Vaším posledním skutečně výrazným vystoupením byl Millennium Concert v Berlíně. Co jste očekával od nového milénia? Vlastně jsem se k němu nijak zvlášť neupínal. Nejsem příznivcem poslední potopy a apokalypsy, příchodu nového mesiáše ani definitivního zatmění Slunce. Myslím, že nikdo nevěděl, co nám nové tisíciletí přinese, bylo těžké od něj cokoliv očekávat, ale ať už od něj kdokoliv očekával cokoliv, určitě musel být zklamán. Vždyť se vlastně vůbec nic mimořádného nestalo! Vždycky jste byl velikým příznivcem astronomie, vaše hudba měla nádech kosmického rocku - neláká vás cesta na Měsíc, která dnes už začíná být přístupná i majetnější veřejnosti? Letěl bych rád, ale nějak se nemohu zbavit pocitu, že kosmické lodě budou určitě strašně nepohodlné - vždyť v nich není jediný bar, žádná restaurace! Co bych celou tu cestu dělal? A navíc - trpím klaustrofobií. Mohl byste si však cestou prohlédnout ten nevelký asteroid, který nese vaše jméno. Viděl jsem ho dalekohledem, to mně stačí. Jsem pochopitelně vděčný, že onen hvězdář, který ho objevil, byl mým tak velikým fanouškem, že tohle kosmické těleso pokřtil mým jménem; snad prý v té chvíli zrovna poslouchal Tubular Bells, ale taky to mohl být větší asteroid. Má v průměru nějakých dvacet kilometrů, což není mnoho. Na druhou stranu se zas nikdo nemusí obávat, že by jednoho dne Oldfield zničil Zem.