MIKE OLDFIELD: Tubular Bells III zdroj: Rock&Pop 10/98 - autor: Leoš Kofroň    Pětadvacetileté působení excelentního kytaristy a zvukového symfonika Mikea Oldfielda na světové scéně populární hudby a přibližně stejný počet dosud vydaných alb vesměs velmi solidní úrovně, to už je samo o sobě hodno uznání. Tím spíš, když chuť do další práce ani v současnosti očividně nechybí a nová inspirace po umělcově přestěhování na Ibizu rovněž ne (srovnej s Collinsovým přesídlením do Švýcarska). A tak se můžeme už potřetí setkat s osvědčenou visačkou Tubular Bells, která prvně spatřila světlo světa na pozoruhodném debutu z roku 1973 a o dvacet let později byla oprášena při projektu s naprosto totožnou strukturou, v němž se pouze variovaly melodické motivy i zvukové škály z 'jedničky'.    Tubular Bells do třetice jsou z poněkud jiného soudku. Nejenže náplň alba netvoří, tak jako dřív, jediná ucelená kompozice, ale jedenáct samostatných (byť na sebe navazujících) skladeb a notoricky známá témata se tentokrát vynořují jen útržkovitě a v náznacích (kromě úvodní The Source Of Secrets a závěrečné Far Above The Clouds jsme nejvíc doma při The Mighty Fall); především se ale romantické zvukové plochy, občas umocněné křehkým dívčím vokálem (exotická zpěvačka Amar), nad nimiž v stratosférických výškách poletuje klouzavá Oldfieldova kytara, prolínají s výbušnějším a dynamičtějším fenoménem současnosti - taneční muzikou.    Hlavní protagonista tedy přitvrdil a ve větší míře k sobě připustil počítačovou techniku, ale zas natolik 'přiměřeně', aby případné nové posluchače zaujal a ty 'věrné' neodradil. Nedá se říct, že by tak vzniklo dílo pronikavě nové kvality, spíš pro všechny strany přijatelný pokrm, který ovšem stále přináší řadu chutných, lehce stravitelných soust. Přesto by i v případě Oldfieldových Tubular Bells mělo platit: třikrát a dost!