Mívám sny, že žiju na jiné planetě, říká Mike Oldfield

zdroj: Lidové noviny, 26.7.1999 - autor: Michal Bystrov

Sláva anglického skladatele a multiinstrumentalisty Mika Oldfielda sahá vskutku do nebe. Nedávno po něm pojmenovali 5 km široký asteroid.

PRAHA - Při Oldfieldově sobotním koncertu bylo v pražské Sportovní hale tak plno, že by nepropadla ani jehla, natož nějaký takový kámen (jak se o svém kusu vesmíru lakonicky vyjádřil). Na tiskové konferenci, kde převzal dvě zlaté desky za alba The Best Of a Tubular Bells III a platinovou desku za album Voyager, ovšem připustil, že se mu někdy zdá o životě na jiné planetě. Prý jsou ty sny o hodně lepší než skutečnost. Ovšem na planetě jménem Praha si kytarový a jiný mág Oldfield neměl na co stěžovat. Když vešel na pódium (jemuž vévodil veliký buben, gong a zvony), nenápadný, v bílém tričku a džínách, publikum jej přivítalo, jako se vítá král. Po dvou instrumentálních skladbách své poddané rozparádil hitem Shadow On The Wall. Jako šedá eminence postával stranou - jeho současnou snědou zpěvačku Pepsi Demacque znáte z klipu k písni Man In The Rain. Dobře nazvučenému koncertu (ozvláštněnému esoterickými zadními projekcemi) vévodily zkrácené verze dvou eposů, Ommadawnu a Tubular Bells III, mezi něž se vešly ještě čtyři jemné kousky z Oldfieldovy nové desky Guitars. Kytara byla vůbec pilířem pražského vystoupení - ať už knopflerovsky sladká, hardrockově uvřískaná či obyčejná španělka. Jen zřídka autor zabrousil ke klávesám. Ostatní doprovod obstarávala pětičlenná skupina (z toho tři ženy), složená rovněž ze samých multiumělců. Mohutným aplausem byl Oldfield vytleskán na tři přídavky. Fanoušci se dočkali legendárních písní Moonlight Shadow a Family Man a v závěru se s nimi rozloučily jak jinak- zvony (obsluhovaly je dvě z pěti Oldfieldových dětí). Zrušte předkapely! Na Oldfielda bylo narváno. O to více zamrzí, když se taková masa projeví jako stádo hudebních ignorantů. Předskokanem britského skladatele byl jeden z největších talentů současné české hudební scény - dívka jménem Radúza. Na svém jediném albu zatím dokázala, že má originální texty i melodie, skvěle zpívá a bravurně hraje na kytaru. Na pódium veliké Sportovní haly přišla s akordeonem. Její písně na pomezí nejčistšího folklóru a nejzačouzenějších odrhovaček z Jedové chýše jsou ojedinělým zážitkem. Radúza byla vypískána za čtvrt hodiny. Nikoho netrápilo, že na plakátech stálo special guest a podle bontonu urazit hosta znamená urazit i hostitele (ať už jde o umělce či pražské pořadatele). Omlouvám se všem, kteří přes všechno to vřískání volali bravo, ale zřejmě jich bylo žalostně málo. Po sobotním koncertu už jen prosím: Páni promotoři (někdy sami páni hudebníci), zrušte předkapely! Stejná situace nastala při Dylanovi, Cashovi a Jethro Tull! Sejměte klapky z očí a připusťte, že být předskokanem je věc ponižující, která nikoho nerozhýbe, jak tvrdíte, maximálně nesnášenlivého člověka stojícího o hodinu déle v propoceném návalu udolá. Radúza má talent. Nemá ale zapotřebí hrát davům oražených hluchounů!