Mike Oldfield, Radúza - Sportovní hala, Praha, 24.7.1999

zdroj: Big Beng 27/99 - autor: Tomáš Polívka

Předskakující Radúza měla ten večer prostě smůlu. Introvertní lidovkové zpívánky za doprovodu tahací harmoniky tváří v tvář po strop našlapané Sportovní hale nevyzněly. Možná dramaturgická chyba, možná přecenění schopností, možná nedostatek tolerance u většiny publika nažhaveného na pop - každopádně pokus o vstup do širšího povědomí nevyšel. Což by mělo být bezesporu talentované interpretce šuma fuk.     Jestliže na tiskové konferenci před koncertem mluvil Oldfield v souvislosti se svým chystaným projektem Millenium Bell, na kterém mají být hudebně ztvárněny významné okamžiky lidstva, o tom, že za jeden z takových momentů považuje emancipaci žen po druhé světové válce, pak se toto prohlášení zřejmě rozhodl potvrdit i obsazením doprovodného ansámblu. Půvabnou baskytaristku, tu a tam hrábnuvší do kláves, klávesistku obsluhující občas doprovodné kytary, a zpěvačku doplnili další klávesák-kytarista a bubeník. Spolu se samotným Mistrem, obklopeným kytarami, klávesami a elektrickým vibrafonem tedy, co se pohlaví týče, přesně půl na půl. Hned úvodní úryvek ze skladby The Song Of Distant Earth překvapuje křišťálově průzračným zvukem a převahou živého hraní. Ač to vypadá nepravděpodobně a povaha provozované hudby přímo svádí k hojnému využívání smyček a programů, většina rytmických základů je hrána naživo, byť systémem palička - membrána - soustava mršičů a samplerů (generujících zvuk nemající s původní šlupkou do bubnu pranic společného). Poznámka pro pány muzikanty - na pódiu žádná nástrojová aparatura, všechny instrumenty jdou pouze z odposlechů, neskutečná pohoda a zvuk jak v obýváku. Následuje první pokus o odvaz - hardrocková Shadow On The Wall. V podání neúměrně pohyblivé zpěvačky, běhající samo tamo po pódiu a rozhazující rukama jako hysterická pradlena, které po řece uplavaly všechny svršky, ovšem nedosahuje ani náznaku atmosféry studiové nahrávky z roku 1983, kterou nazpíval svým geniálním chraplákem Roger Chapman, ex-zpěvák Family. Tady emancipace bohužel nevyšla. Pro pisatele je vrcholem koncertu výtažek z kompozice Ommadawn (1975). Hudba poklidně plyne a bublá, občas přerušena slušnou gradací v peřejích. V barevných plochách i exaltovaných bouřlivě romantických pasážích vyniká ušlechtilost Oldfieldovy kytarové hry. Pak ovšem mistr ohlašuje 'čtyři kousky z nového alba Guitars' - nenápadně sílící nudu přerušují jenom chvíle, kdy se tesař pořádně utne. Falešné tóny i jedno mírné vypadnutí z rytmu působí naopak mile - není to robot! Grandiózní finále nemůže tvořit nic jiného než něco 'zvonového', servíruje se pořádná porce z Tubular Bells III. Závěrečné triumfální údery do trubicových zvonů obstarávají spolu s Oldfieldem i dvě z jeho četných ratolestí přihopsavší na jeviště. Chlubil se s nimi už na tiskovce a zvláště s ohledem na odrůstající slečnu Oldfieldovou je nutno zalichotit - pantáta věru hezkou dceru má. Přídavek trpí přílišnou rozjuchaností. Zpěvačka předvádí cosi z pohybového repertoáru Michaela Jacksona, což se pochopitelně vůbec nehodí ke křehké letoře jedné z nejkrásnějších Oldfieldových písní Moonlight Shadow. Vyprovokované roztleskávání fanoušků spolehlivě rozbije zbytek nálady. Hitík Family Man, ještě jedno opakování finále Tubular Bells III a šmitec. Nikdo neusnul a nikdo nebyl vážně zraněn.