Amarok a Earth Moving

zdroj: Melodie 3/91 - autor: Jaromír Tůma

Když v červnu 1990 po vydání alba Amarok hledal britský multiinstrumentalista Mike Oldfield marně své jméno na vyšších postech hitparád, na jaké byl v 70. letech zvyklý, urazil se a nastěhoval se do stanu, odkud chtěl apelovat na kulturní svědomí světa, aby nepropadalo komercializaci, mechanizaci a masové produkci moderní hudby, především acid housu. Novináři se však k jeho trucovišti nedostavili - nezajímalo je to. Snad měl zahájit hladovku, poradil bych mu z pohledu našich poměrů.    V roce 1973 Mike Oldfield ohromil padesátiminutovou skladbou Tubular Bells, na níž použil 28 nástrojů v hymnickém a pastorálním tónu. Dodnes patří mezi nejprodávanější alba všech dob. Amarok má ještě o deset minut delší stopáž a nástrojů jsem napočítal 65, včetně čištění zubů kartáčkem. V jejich výčtu se krčí skromná poznámka "jen malounko syntetizátorů", kromě toho obsahuje obal vyhrůžku blbcům, kteří desku nepochopí. Kdybych na Oldfieldův rukopis nebyl léty připraven a nacvičen, mohl bych se k nim hrdě přihlásit, protože zejména první strana působí značně chaoticky a Oldfield tu jankovitě skáče z renesančního motivu do afrického chantu a tropí další podobné alotrie. Od jedenácté minuty však skladba nabírá znaky Tubulárních zvonů (přestože v instrumentáři chybějí) a působí čirostí a jasem málo používaných nástrojů a prostotou folkloristických melodií. Střídmé zakomponování samplů naznačuje, že kdyby Mike Oldfield odložil mindráky a předpojatosti, mohl zůstat avantgardistou i pro tu zpropadenou acidhousovou generaci. Vždyť ta - viz příklad německého Culture Beatu - mnohé z jeho charakteristických postupů objevuje a přebírá.    Že je Mike Oldfield užitečnější jako folkrockový "symfonik" než jako autor pop songů pro přizvané zpěváky, dokazuje srovnání Amaroku s jeho předchozím albem Earth Moving, s kterým s křížkem po funuse přichází Supraphon. Je neuvěřitelné, jak si vyhlášený epik neumí poradit s tvarem písničky, kterou tu v sedmi případech uzavírá obligátním fade-outem. Neschází pár silných melodií, zejména Holy v úvodu a Bridge To Paradise v závěru desky, vokální výkon Nikki "B" Bentleyové pomohl titulní skladbě Earth Moving, polovina alba však klesá pod Oldfieldův běžný standard. Názorně to dokládá nahrávka Blue Night, v níž se jako sólistka vrací Maggie Reillyová, která se Oldfieldovi osvědčila ve světovém trháku Moonlight Shadow. Z celého snímku čouhá křečovitá snaha svézt se znovu ve vyjeté koleji, jenomže to stejně nejede - není namazáno. A na dva snímky - Runaway Son a See The Light - přivolaný rutinér Chris Thompson neukáže nic ze svých výjimečných schopností, o nichž jako člen skupiny Manfred Mann přesvědčil na Bratislavské lyře 1986 - tady nemá co zpívat.    Myslím, že Mike Oldfield už dávno sbalil stan a opět se blahobytně hřeje u krbu. Amarok: Earth Moving: