Tubular Bells
Virgin Records Ltd.
1973
|
Tubular Bells - album s tajemným znakem zkrouceného zvonu, které vyneslo tehdy dvacetiletého Oldfielda do výše popularity a jehož úspěch postavil společnost Virgin konečně na nohy.
Poté, co rozpad ukončil činnost Ayersovy skupiny The Whole World, ve které hrál Mike na baskytaru, začal Oldfield přemýšlet o svém vlastním albu. Ačkoliv ovládal především hru na kytaru, tak při několika setkáních
s orchestrem byl množstvím a rozmanitostí nástrojů natolik uchvácen, že se rozhodl dát svému budoucímu albu multiinstrumentální charakter. Po nahrání dema začal obcházet nahrávací společnosti, ale ve všech byl
vyprovozen s tím, že je to buď moc dlouhé nebo tomu chybí zpěv. Nakonec se mu podařilo narazit na Richarda Bransona, o tři roky staršího dobrodruha, který byl ve svých třiadvaceti majitelem celkem známé sítě obchodů
s hudbou a který chtěl právě založit hudební vydavatelství. Tubular Bells se mu jakožto první titul jeho nové společnosti docela zamlouvalo a tak dal v nově postaveném studiu Manor Oldfieldovi k dispozici nevyužitý
čas a všechny nástroje. Mike se nadšeně vrhnul do práce a během zhruba 9 týdnů vytvořil finální podobu Tubular Bells. V hudbě se projevil i Mikův smysl pro humor. Např. v první části je pasáž, kde "konferenciér"
(v podání Viviana Stanshalla) jakoby uvádí jednotlivé hudební nástroje. Na konci druhé části je potom upravená lidovka Sailor's Hornpipe, která má v originále
i text, ale protože je celkem "rozverný", nepovažoval ho Richard Branson (který byl zároveň i Mikovým manažerem) na tak "seriózním" albu za vhodný, a tak byl Sailor's Hornpipe
na původní edici alba použit ve zkrácené instrumentální verzi. Původní celá verze Sailor's Hornpipe, a to včetně textu v mírně "opileckém" podání (opět Vivian Stanshall), se objevila až na edici alba
obsažené v kompilaci Boxed. Po vydání alba následoval obrovský úspěch. Hudební kritikové se ve svých článcích nad Mikovou hudbou rozplývali a prodejnost byla nad očekávání vysoká.
V USA to bylo zpočátku slabší, ale poté, co byla úvodní pasáž z Tubular Bells použita v kontroverzním hororu The Exorcist (Vymítač ďábla), začala prodejnost dramaticky stoupat i za oceánem. Mike Oldfield ovšem jako
uzavřený introvert publicitu, která vyplývala z úspěchu alba, dost špatně snášel. Celkem úspěšně se vyhýbal rozhovorům všeho druhu, což dělalo Richardu Bransonovi těžkou hlavu. Jak měl dobře propagovat album, když nebyl schopen
jeho interpreta nikam dostat. Nakonec Mika přesvědčil o tom, že by bylo dobré uspořádat živý koncert Tubular Bells. Pro uspořádání byla vybrána prestižní Queen Elizabeth Hall a ke koncertování byli přizvání hudebníci slavných
jmen. Mike ovšem těsně před koncertem zcela změnil názor a řekl Bransonovi, že hrát nebude. Po dlouhém přesvědčování se Richardovi podařilo Oldfielda opět "dotlačit" k souhlasu s vystoupením, nicméně stálo ho to jedno jeho auto,
které mu za vystoupení slíbil (Mike Oldfield je totiž velký fanda aut, což Branson dobře věděl a v tomto případě ze zoufalství trochu zneužil). Později bylo Tubular Bells (stejně jako Hergest Ridge
a Ommadawn) vydáno v tehdy novém formátu Quadrophonic, který dokázal využít čtyř reproduktorů k navození dojmu prostorového zvuku. Tyto verze měly označení QV a u Tubular
Bells byla navíc na úplný konec alba přidána sekvence letadla kroužícího dokola (tedy okolo posluchačovy hlavy), která měla demonstrovat možnosti nového formátu. Pro zájemce jsme připravili také rozbor alba po stránce hudební.
Najdete jej zde. Později bylo toto album po úpravě nahráno v orchestrálním provedení a vydáno pod názvem The Orchestral Tubular Bells.
Vydáno: 25. května 1973
Vydavatel: Virgin Records Ltd.
Původní edice: LP Virgin V 2001/QV 2001 (1973), CD Virgin CDV 2001 (1983)
Remasterovaná verze: CD Virgin CDVR 2001 (2000)
Nejlepší umístění v žebříčku prodejnosti alb: Velká Británie - 1. místo (srpen 1973), USA - 3. místo (duben 1974)
Hudba: Mike Oldfield, kromě Sailor's Hornpipe (lidová, úprava Mike Oldfield)
Produkce a hudební režie: Mike Oldfield, Tom Newman a Simon Heyworth
Fotografie a design obalu: Trevor Key
Mike Oldfield: piáno, baskytara, elektrická kytara, dvourychlostní kytara, akustická kytara, kytara znějící jako mandolína, kytara se zastřeným zvukem, kytary znějící jako dudy, zvonkohra, rozličné bicí nástroje, flažolet, elektronické varhany Farfisa, Lowrey a Hammond, tympány, honky tonk, "skomírající" vokály, Piltdown Man, Tubular Bells
Jon Field: flétny
Lindsay Cooper: basové smyčce
Steve Boughton: bubny
Nasal Chorus: "nosový sbor"
Sally Oldfield a Mundy Ellis: dívčí vokály
Manor Choir (řídil Mike Oldfield): "bootlegový sbor" (?)
Nahráno ve studiu Manor mezi podzimem 1972 a jarem 1973
|
|
