Hergest Ridge
Virgin Records Ltd.
1974
|
Poté, co se po úspěchu alba Tubular Bells rozpoutal o Mika Oldfielda příliš velký zájem ze strany médii, rozhodl se velmi uzavřený interpret stáhnout do ústraní.
Tím se pro něj stal jeho nový dům, který stál (a stále stojí) v poklidném kraji hrabství Herefordshire. Zde měl dostatek klidu ke svým procházkám a k oblíbenému pouštění modelů letadel. Cílem mnoha procházek byl nedaleký kopec jménem Hergest Ridge,
jehož název Mike zvolil pro své nové album, na němž v té době začal pracovat. Vzniklé dílo jakoby odpovídá kraji, ve kterém bylo stvořeno. Jestliže se o Tubular Bells mluvilo jako o albu
odrážejícím chaotický život (velko)města, vytváří naproti tomu hudba z Hergest Ridge svým pastorálním charakterem dojem neuspěchaného venkovského života. Ale ačkoliv je album poklidné, lze na něm nalézt i značně temné pasáže. Ty byly nejspíš důsledkem
Oldfieldových velmi depresivních stavů vyplývajících z toho, že nevydržel psychický tlak náhlého zájmu médií (navíc to nebylo tak dávno, co mu zemřela matka) a začal brát drogy. Jednou z velmi diskutovaných částí alba byla pasáž, kde Mike s užitím
playbacku nahrál přes sebe 90 (!) elektrických kytar. Tato elektrická bouře (či kytarové peklo) byla podle některých prvním náznakem stylu později zvaného techno. Ačkoliv podle některých kritiků nebylo Hergest Ridge až tak dobré jako prvotina
Tubular Bells, většina z nich si ho oblíbila a zalíbilo se i širokému posluchačskému spektru, o čemž svědčí první místo v prodejnosti alb dosažené celkem záhy po jeho vydání. Tím samozřejmě padly
i domněnky o Mikovi jako o nějakém "instatním umělci", které se objevily po vydání Tubular Bells. Vzhledem k zachování symfonické formy hudby si Hergest Ridge vysloužilo mnohá zajímavá hodnocení,
např. nejrockovější klasická symfonie. Stejně jako u Tubular Bells si Mike napsal hudbu sám a většinu z ní i sám nahrál. Pro nahrání nástojů, které neovládal, si pozval Juna Whitinga a Lidsay Cooper,
kteří hráli na hoboje, Teda Hobarta hrajícího na trumpetu a některé další hudebníky. Ženské vokály mu nazpívaly jeho sestra Sally a Clodagh Simonds. Hergest Ridge bylo v první edici LP vydáno v trochu jiné verzi, než jej lze sehnat dnes na CD. Tato
původní verze se označuje jako "original mix" a nachází se pouze na několika tisících kusech z prvních sérií desek. Další série LP a všechny vydané edice CD obsahují Hergest Ridge ve verzi, která vyšla poprvé na kompilaci Boxed
a je tedy označována jako "Boxed mix". Důvodem pro tuto změnu je údajně to, že Mike Oldfield nebyl s "original mixem" moc spokojen a "Boxed mix" se mu líbil více. Stejně jako Tubular Bells
bylo i u Hergest Ridge plánovano vydání orchestrální verze. Mike Oldfield byl však již od počástku proti těmto orchestrálním úpravám, nicméně k vydání Orchestral Tubular Bells
ještě svolil. U Hergest Ridge, jehož orchestrální úprava je mimochodem velmi zdařilá, však řekl nekompromisní ne a tak nebylo nikdy vydáno. Bylo ale nahráno, takže
je možnost si jej poslechnost a posoudit. Bližší informace najdete přímo v jeho popisu.
Vydáno: 28. srpna 1974
Vydavatel: Virgin Records Ltd.
Původní edice: LP Virgin V 2013/QV 2013 (1974), CD Virgin CDV 2013 (1986)
Remasterovaná verze: CD Virgin MIKECD2 (2000)
Nejlepší umístění v žebříčku prodejnosti alb: Velká Británie - 1. místo (září 1974), USA - 87. místo (říjen 1974)
Hudba: Mike Oldfield
Produkce a hudební režie: Mike Oldfield za asistence Toma Newmana
Mike Oldfield: elektrické kytary, akustická kytara, španělská kytara, mandolína, tympány, elektronické varhany Farfisa, Lowrey a Gemini, gong, louskáček na ořechy, zvonkohra, zvony
June Whiting, Lindsay Cooper: hoboje
Ted Hobart: trumpeta
Chili Charles: bubny
Sally Oldfield a Clodagh Simonds: vokály
David Bedford: dirigoval smyčce a vokály
Nahráno ve studiu Manor na jaře roku 1974
|
|
