MIKE OLDFIELD: The Songs Of Distant Earth zdroj: Rock&Pop 1/95 - autor: Petr Korál    Songs Of Distant Earth je titul knihy slavného sci-fi autora Arthura C.Clarka. Oldfield se jí nechal inspirovat a natočil ryze instrumentální album, které tvoří vlastně jakýsi 'gametrak': The Songs... totiž vycházejí zároveň i na CD-ROM a "vytvářejí aktivní kulisu k bloudění počítačovým světem ve velkolepě koncipované počítačové hře - fantazii... Zážitek z poslechu CD ovšem není nikterak umenšen - je to prostě Oldfield, tak jak ho známe. Oldfield v plné síle, melodicky, instrumentálně i aranžérsky dokonalý a invenční."    Ehm, dovolím si hrubě nesdílet uvedený názor. Ano, elpíčko je to příjemné, náladotvorné, muzikantsky bravurní - jenže při jeho soustředěném vnímání se začnete okusovat nudou. Jako doplněk zmíněné hry může fungovat takřka ideálně, nicméně coby samostatný hudební produkt příliš neobstojí.    Pokud jde například o tu invenci: The Songs... nesahají ani po příslovečné kolena nejen Oldfieldově zřejmě již životnímu dílu Tubular Bells, ale dejme tomu, ani daleko méně oslňující (přesto dle recenzentova názoru pořád dost slušné) 'dvojce' Tubulárních zvonů. Nehledě na to, že Oldfield se čím dál víc opakuje a 'loupí' ve svém vlastním tvůrčím skladišti.    The Songs..., toť kompilát řady klasicizujících momentů, ambientní hudby, art rocku i téměř běžných písničkových útvarů. Potíž vězí za prvé v centech patosu a tunách pompy, jež výsledek nebezpečně naklánějí na stranu prázdné nabubřelosti. Paradoxně místy i takové, jaká chrakterizuje snažení německé Enigmy - viz třeba Prayer For The Earth.    Druhým 'neštěstím' je skutečnost, že Oldfield vsadil především na computery a syntezátory a tím pádem na unavující strojovost. Živý orchestr by dal nahrávce jinou šťávu, nemluvě o tom, kdyby skladatelova jedinečná a nezaměnitelná kytara (Oldfield je alespoň pro mne osobně jedním z mála hráčů, jež poznám hned po pár tónech) tak často 'nepodléhala' vrstvené elektronice. Těch několik momentů, kdy si lze Oldfieldovu kytaru vskutku vychutnat, plus vznosné melodie kompozic Magellan a Lament For Atlantis patří k nejjasnějším bodům jinak dost nezajímavé desky.