|
MIKE OLDFIELD - Modlitba pro příští milénium |
zdroj: Rock&Pop 8/99 - autor: Leoš Kofroň, Ondřej Váša
|
Britský skladatel, kytarista a multiinstrumentalista Mike Oldfield (nar. 15. května
1953) začínal s kytarou v sedmi letech a už jako teenager inklinoval k dlouhým instrumentálním pasážím, které si
sám nahrával na magnetofon. Se svojí starší sestrou Sally založil v patnácti folkové duo Sallyangie, jemuž se dokonce
podařilo natočit LP desku s příznačným názvem Children Of The Sun (1968). Oldfield poté sbíral další zkušenosti ve
skupině The Whole World a po jejím rozpadu se vrátil ke svému experimentování s magnetofonovými pásky.
Údajně kolem stovky jich potřeboval (někdy se ale uvádí mnohem vyšší počet) k sestříhání téměř
padesátiminutové kompozice Tubular Bells, která na desce vyšla týden po jeho dvacetinách a zajistila mu jednou
provždy trvalé místo v dějinách populární hudby. Albu, na němž Oldfield sám obsluhuje osmadvacet nástrojů, se dostalo
všech možných poct, včetně výroční ceny Grammy Award za nejlepší instrumentální skladbu či vítězství v čtenářské
anketě časopisu New Musical Express jako nejlepší LP v historii populární hudby, a jeho celosvětový prodej se
počítá v milionech exemplářů.
Oldfieldova zářivá kariéra byla odstartována a všestranný umělec v dalších letech nejednou dokázal,
že si stejně dobře jako s širokými hudebními plochami umí poradit i s písničkovými 'postřižinami' (jeho prvním
velkým hitem byla v roce 1983 píseň Moonlight Shadow v podání zpěvačky Maggie Reilly). Do dnešního dne má
Oldfield na svém kontě téměř tři desítky alb (to nejčerstvější, letos vydané, nese název Guitars), ale uhrančivý
zvuk 'trubicových zvonů' jej provází dodnes (viz další dvě 'pokračování' Tubular Bells II (1992) a III (1998)).
Sám ale za 'přelomové' označuje album Voyager (1996), v němž se nechal dosud nejintezivněji inspirovat
keltskou kulturou.
Zajimalo by mě, jestli i teď s odstupem tří let příkládáte vašemu albu Voyager takovou důležitost
jako v době jeho vydání. Tehdy jste jej označil za konec jedné a začátek nové, slunečnější epochy. Čím
pro vás bylo tak důležité?
Ano, opravdu pro mne znamenalo jakýsi mezník. Bylo mi třiačtyřicet let a cítil jsem, že se najednou
nacházím v polovině svého života. Udělal jsem spousty a musel si ujasnit, zda nezpomalím tempo
a od hudby si trochu neodpočinu, nebo jestli se jí dál budu věnovat, jak jen to bude možné.
Bylo to tedy období rozhodování, teď už žádné pochyby nemám. Miluji hudbu a svoji práci - jsem
šťastný, když se jí mohu věnovat na plný úvazek. To jsou důvody, proč téhle desce přikládám takový význam.
Lze tedy s trochou nadsázky říct, že jste si prošel obdobím krize středního věku?
(smích) Ano, dalo by se říct...je to tak.
Je známo, že jste před časem přesídlil na Ibizu. Jak dalece tahle změna prostředí ovlivnila váš přístup k muzice?
Po hudební stránce mně Ibiza představila především taneční muziku. Jinak se mne velice dotkla
atmosféra tohoto ostrova, jeho spriritualita, kterou lze nejsilněji pocítit obzvlášť v zimě.
Tehdy je Ibiza velice tichá, překrásná, třebaže ne tak k pomilování jako v létě. Je to
fascinující místo. Strávil jsem tam určitou část svého života, teď už jsem ale odjel, dům je na
prodej... momentálně žiju v Anglii.
A počítáte s tím, že se za nějaký čas přestěhujete opět někam jinam?
Ne, v Anglii jsem šťastný. Pravděpodobně si ale budu hledat nějaké místo na prázdniny. Dům na Ibize byl hodně
drahý - jednak v sobě zahrnoval studio, a pak hodně času zabralo už jen jeho pouhé postavení, protože se
musely odstranit spousty zeminy a velkých kamenů. Hledám si proto něco menšího, možná v Řecku... zatím si
ještě nejsem jistý.
Loni jste se potřetí vrátil k Tubular Bells, ale jejich zvuk byl dost překvapivý. Vaše hudba byla téměř pokaždé
nějak spjata s folklorem či jím ovlivněna a tady je najednou patrný vliv nejsoučasnější taneční hudby...
Ale když se ohlédneš za mou tvorbou, tak já se přece nevěnuji jen jednomu určitému stylu. Projekt od projektu
se zabývám tím, co mě momentálně zajímá - chvíli folku a keltské hudbě, pak zas kytarové nebo taneční muzice.
To vše pro mě znamená hudba, v tomhle směru nedělám mezi těmito žánry žádné rozdíly.
Když začínám pracovat na nové desce, vždy si najdu nějaký určující pohled. Keltské album Voyager
jsem natočil proto, že jsem se pro něj rozhodl hned na začátku. Nedávno vznikla kytarová deska Guitars,
další bude věnovaná dvoutisícileté historii lidstva a potom přijde zas něco jiného. Vždy jde o moji svobodnou volbu.
Během své hudební dráhy jste spolupracoval s celou řadou zpěvaček, třeba teď naposledy na Tubular Bells III s
exotickou Amar. Jak si je vybíráte?
Když se rozhodnu pro spolupráci s nějakou zpěvačkou, nemám většinou ponětí,
kde ji vlastně shánět. Zpravidla se tedy zeptám lidí z mého managmentu nebo nahrávací společnosti, jestli neznají
někoho, kdo by mohl vyhovovat mým požadavkům, a potom tu dotyčnou oslovím. Zatím to takhle pokaždé fungovalo.
Vždycky mám jasnou představu jen o určitém typu hlasu, nikoli o konkrétní osobě.
Doslechl jsem se, že fragmenty z Tubular Bells II prý byly použity i při tenisovém turnaji
ve Wimbledonu. Jak k tomuhle došlo?
Myslím, že se něco objevilo na nějakém televizním kanále, ale já s tím nemám co do činění. To si rozhodne asi
příslušná televize, jaká hudba by se pro přenos hodila, a pak zaplatí náležité poplatky nahrávací společnosti.
Mě se nikdo na nic neptal a popravdě řečeno, ani se mě dotazovat nemusí.
Na albu Platinum jste využil hudebního motivu z alba North Star od Philipa Glasse. Jaký je váš vztah k minimalismu?
To vzniklo tak, že mojí dva kamarádi žijící v New Yorku jsou zároveň přátelé Philipa Glasse. Poslali mi tuto desku,
do níž jsem se docela zaposlouchal, a právě skladba North Star mi přišla naprosto skvělá.
Když jsem později přijel do New Yorku, napadlo mne, že bych mohl udělat její taneční verzi. Spíše se
jednalo o náhodu, koneckonců jako vždycky - když se rozhodnu, že na něčem budu dělat, záleží vždy na konkretních
podmínkách.
Před patnácti lety jste napsal hudbu pro oscarový snímek The Killing Fields. Co pro vás tato zkušenost
znamenala a proč pro film nepíšete častěji?
Od té doby jsem už žádnou hudbu pro film nenapsal, to je pravda. Ten snímek se mi nelíbil,
zejména pak jeho scénář. Byla to velice těžká práce - film zpracovává dojemné téma. Je v něm zobrazeno
hodně utrpení, násilí a navíc jde o pravdivý příběh. K tomu všemu jsem ještě musel dělat s režisérem, s
nímž jsem nikdy předtím nespolupracoval. A to je v podstatě další člověk, který má své vlastní nápady,
jak by co mělo být. Nebyl jsem z toho všeho příliš šťastný, raději si skládám hudbu sám. S jinými kreativními
lidmi se mi moc dobře nepracuje.
Říká se, že komponovat hudbu pro film je nevděčná práce...
Ano, zvlášť když si lidé ze stovky snímků pamatují hudbu tak z jednoho. Navíc, muzika ve filmu je
tak tichá, že ji ani nemůžeš pořádně slyšet.
Vaše poslední album Guitars je ovšem také spíše komornější záležitostí...
To tedy je.
Na většině desek se představujete jako multiinstrumentalista. Co vás vedlo k tomu, že nyní jste vzal do ruky pouze kytaru?
Chtěl jsem prostě hrát na kytaru, to je vše. Kytara je ten nejlehčí nástroj, na
jaký mohu hrát, protože já jsem svým základem kytarista. Na Tubular Bells III jsem byl navíc natolik zaměstnán
počítačovým programováním, že jsem dostal chuť na něco jednoduššího a snadnějšího. Tak jsem se rozhodl, že to
nejprostší, co mohu udělat, je nahrát album, kde budou jen kytary.
Ne, že by to bylo tak důležité, ale proč jste na albu Heaven's Open podepsán jako Michael, když na všech
ostatních píšete Mike?
Protože jsem na tomhle albu zpíval. Líbí se mi zkoušet nové věci - kdysi jsem míval velmi dobrou učitelku zpěvu,
asi šest měsíců mi dávala lekce a byla značně přísná. Myslel jsem si, že bych snad mohl zkusit zpívat vlastní skladby,
a tak jsem to udělal. I když jsem poznal, že ze mě zpěvák určitě nebude, přesto jsem rád za tuhle zkušenost. A jelikož
je rozdíl mezi mnou jako multiinstrumentalistou a interpretem, podepsal jsem se namísto Mikea jako Michael.
Čím vás inspirovalo sci-fi Arthura Clarka The Songs Of Distant Earth pro stejnojmenné instrumentální album z roku 1995,
když jste se podobné tématice ve svých písních dosud vyhýbal?
Byl to nápad mé nahrávací společnosti. Její šéf, který The Songs Of Distant Earth četl, se mne zeptal,
zda bych nechtěl na tuto knihu napsat hudbu. Já už jí znal z dřívějška a líbila se mi. Navíc jsem si myslel,
že by to mohla být skvělá příležitost, jak se setkat osobně s Arthurem Clarkem, což byl takový můj sen. Později
jsem s ním letěl na Srí Lanku a strávili jsme tak spolu pár hodin. Mluvili jsme o muzice, o jeho knize... Tak takhle
to bylo.
Ve vašich písních se často objevují motivy hvězd a noční oblohy...
Mám rád Star Trek.
Viděl jste jeho nejnovější filmovou verzi?
Neviděl.
Prý není špatná...
Co má co dělat se Star Trekem, nemůže být špatné.
Občas necháváte na obalu svých desek vzkazy a výzvy posluchačům - tak tomu bylo třeba v případě Tubular Bells či
alba Amarok. Na Guitars nic takového není. Přesto bych se chtěl zeptat, co jste chtěl prostřednictvím téhle desky
jejím posluchačům vzkázat?
Já na to prostě zapomněl (smích)! Ale nevadí, na příští desce určitě nějaký vzkaz nechám. A co že jsem chtěl
posluchačům sdělit? Myslím, že něco na ten způsob, že je tolik možností, jakou hudbu můžete dělat s jedním nástrojem,
a zvláště s tak jednoduchým, jakým je kytara.
Vždy záleží na tom, jak na který nástroj hraješ, a hodně toho můžeš dokázat s možnostmi, které ti
nabízí studio. Toto jsem chtěl na albu Guitars demonstrovat a zároveň tyto možnosti objevit pro sebe.
Zmínil jste, že vaše příští album hodláte věnovat dvoutisícileté historii lidstva. Zajímalo by mne, jakým způsobem
lze natolik pestré a bohaté téma zpracovat?
Nech se překvapit. Začal jsem s narozením Ježíše, určitou část jsem samozřejmě věnoval životu a smrti
Krista. Pak jsem přeskočil sedm set let k civilizaci Inků v Jižní Americe, potom k začátku tohoto milénia
do jedenáctého století, následně jsem se věnoval cestám mořeplavců za Novým Světem, době otroctví... pokračuji
až k druhé světové válce. Album bude zakončeno pasáží taneční hudby a zvonem, zvonem tisíciletí, který se ozve
přesně o půlnoci na konci roku 2000. Závěr bude věnován modlitbě pro příští milénium.
To je dobře. Myslím, že ji budeme skutečně všichni moc potřebovat... |
|
|