část:	1	2	3	4

1. část: Od roku 1953 až po vydání alba Tubular Bells

Mike Oldfield (celým jménem Michael Gordon Oldfield) se narodil 15. května 1953 ve městě Reading v hrabství Berkshire v Anglii. Jeho otec Raymond Henry Oldfield byl uznávaným doktorem, matka Maureen Bernadine Oldfield, rozená Liston, pocházela z římskokatolické rodiny původem z irského městečka Charleville (okres Cork) a roku 1920 emigrovala do Velké Británie.   Mike je nejmladším ze tří sourozenců, má bratra Terryho (1949) a sestru Sally (1947). Navštěvoval St. Edwards School v Readingu a Presentation College tamtéž.   Když Mikovi bylo sedm, viděl v televizi hrát skvělého kytaristu Berta Weenona a jeho hudba ho zaujala natolik, že začal svého otce přemlouvat, aby mu koupil kytaru. Otec snadno podlehl a k nové kytaře ho také naučil pár jednoduchých akordů, protože trochu hrával na kytaru během služby u Royal Air Force v Egyptě za druhé světové války. Jak Mike vzpomínal, jeho otec hrával na kytaru vždy na Štědrý den písničku Danny Boy, protože to byla jediná, kterou znal. Mike byl kytarou úplně nadšen, den co den se po příchodu ze školy zamykal ve svém pokoji a hrál. V deseti skládal už svoje první instrumentální kousky.   V té době se pro něj kytara stává daleko více než jen pouhým nástrojem a na čas s ní utíká od značně napjaté rodinné situace do svého vlastního světa. Od Oldfieldových pěti let trpěla jeho matka těžkými manickými depresemi, čehož následkem propadla alkoholu a práškům. Následujících patnáct let strávila střídavě po různých psychiatrických ústavech, než nakonec spáchala sebevraždu jen pár měsíců poté, co její syn vydal své nejznámější album. Jak vyprávěla Oldfieldovi jeho teta, šel jednou dědeček do hospody, opil se a byl naverbován do britské armády k ženistům. Když se vrátil zpátky, byl to úplně jiný člověk a čtyři děti, které se pak narodily, včetně Oldfieldovy matky, vyrůstaly s problémy. V osmnácti letech se Maureen zamilovala do Oldfieldova otce, který byl protestant, a rodina ji zavrhla. Byla to celá řada problémů, které ji nakonec dovedly k depresím a alkoholismu. "Byl jsem svědkem hrozných scén, pokořujících a násilných. Tolikrát, zvláště v noci. Viděl jsem, jak ji odváželi v sanitce. Příští den jsem za ní vždycky šel do těch divných míst plných divných lidí. Pak se vrátila, byla v pořádku asi tak týden a pak se postupně rozrušovala víc a víc a potom v noci se to stalo znovu. Celé roky. I když byla matka v ústavu, domov byl doslova noční můrou. Vzpomínám si, jak moje sestra Sally a bratr Terry nervózně čekali na její návrat, než byla vždy asi po třicetidenním nuceném pobytu propuštěna." Později Mike složil matce celkem dvě poklony, první byla v podtitulu první edice In Dulci Jubilo (For Maureen) na B straně singlu Don Alfonso a druhou byla její fotografie na obalu singlu Crime of Passion. Jediným kladným vlivem Oldfieldova dětství byla jeho láska k hudbě. "Hudba se stala mojí záchranou. Neměl jsem kam jít, jenom ke své hudbě. Ponořil jsem se do ní velmi hluboko, bylo to tak přívětivé místo. Nezáleželo na tom, co se stalo...jenom jsem vzal kytaru a byl jsem tam." V jeho tehdejším světě se nevyskytovala slova, snad i proto se později zaměřil především na instrumentální hudbu. "Tehdy jsem si se slovy neuměl poradit. Nebyl jsem schopen vést slušnou konverzaci, protože jsem nedokázal normálně navázat jednu větu na druhou. Když jsem šel ven s partou kamarádů, vzal jsem vždycky kytaru a hrál jsem jim. To byl můj způsob konverzace. Možná v důsledku rodinného života jsem byl jako dítě velmi uzavřený. Něco na mě lidi znepokojovalo. Nikdy jsem neměl opravdové přátele, i teď jich mám jen pár."   Asi ve dvanácti přechází na elektrickou kytaru a postupně vytváří malou amatérskou skupinu, se kterou hrává v místních klubech hlavně skladby skupiny The Shadows, ale také svoje vlastní kousky. "Míval jsem asi patnáctiminutové instrumentálky, které jsem hrál v malých folkových klubech a v nichž jsem vystřídal všechny nálady," vzpomínal. "Dokonce jsem dělal takový kousky, že jsem úplně rozladil struny, hrál jsem a omotával jsem struny okolo krku kytary a dělal všechno, co k tomu patřilo. Hned jak jsem přišel ze školy, celý víkend jsem strávil cvičením a hraním na kytaru." Z nějakých důvodů se rozhoduje, že zanechá hudby a asi šest měsíců se věnuje malování.   Potom od otce dostane postarší dvanáctistrunnou akustickou kytaru a chce po otci ještě další šestistrunnou. Otec mu ji ale nekoupí s tím, že má už dvě, tak co by ještě chtěl. Mike to vyřeší tak, že jednoduše z dvanácti strun polovinu oddělá a má šestistrunku. Používá ji v duu, které tvořil on a jeho kamarád. Hráli spolu v několika folkových klubech v Readingu, šlo převážně o jejich vlastní skladby. Duo se rozpadá, když se Oldfieldovi odstěhují do Hornchurchu v Essexu. Krátce poté opustil Mike rodinu a odstěhoval se do vlastního bytu, což bylo následkem nesouhlasu rodičů s jeho dlouhými vlasy. "Byl jsem velmi osamělé dítě, samotář, vyvrhel. Odmalička jsem si hrál sám. Ve škole jsem nedokázal být disciplinovaný, pořád to neumím, proto pracuji sám. Nejlepší věc byla, když jsem dostal určitou odpovědnost, byl jsem jediný, kdo dokázal udržet třídu v klidu. Ale ve škole chtěli, abych si ostříhal vlasy a já nechtěl. Nejraději bych byl vyměnil školní uniformu za korálky a kalhoty do zvonu."   Jeho sestra ho pozvala, aby spolu s ní hrál jako profesionální kytarista ve skupině nazvané Sallyangie. Sally podle jejího jména a Angie podle názvu oblíbené Mikovy skladby z repertoáru Berta Jansche, jehož hudbou byl v té době Mike silně ovlivněn. Pod značkou Transatlantic vydali v roce 1968 album Children of the Sun a 2 singly: Two Ships a Lady Go Lightly. Po roce působení duo rozpustili. Mike přechází na rockovou scénu a společně se svým starším bratrem zakládá kapelu Barefoot, kde hraje na elektrickou kytaru (zn. Fender Telecaster, původním majitelem byl Marc Bolan) a píše hudbu. V té době vznikla skladba Piltdown Man s blíže nedefinovatelným, v řevu podaným textem, která se později stala součástí druhé části Tubular Bells. Skupina nevydržela o mnoho déle než Sallyangie, rozpadla se v únoru 1970. Později ji Mike popsal jako nepříliš dobrou. Hráli hodně naživo a Mike k rozpadu dodal: "Zabalili jsme to po jednom příšerném vystoupení."   Hned poté byl Mike na konkurzu na místo hráče na baskytaru do skupiny The Whole World založené Kevinem Ayersem. Skupina byla tvořena Kevinem, který zpíval a hrál na kytaru, saxofonistou Lolem Coxhillem, novátorským skladatelem Davidem Bedfordem hrajícím na klávesy, bubeníkem Mickem Fincherem a Mikem Oldfieldem na basovou kytaru. "The Whole World byla podivná parta výstředních lidí, ale Kevin se mě osobně ujal a stal se mým učitelem. Učil mě vše o životě, filozofii a také, jak se opíjet. Kevin byl toho názoru, že nemůže jít na jeviště dokud nebude úplně opilej. Já jsem ho následoval, dělal jsem, co mi řekl. Jako dítě jsem byl velmi nešťastný. Myslím, že jsem prodělal určitou formu duševní choroby mezi dvanáctým a dvacátým rokem. Možná to přišlo s pubertou, nevím. Nemohl jsem se vyrovnat se světem. Bylo těžké a nepříjemné být naživu. Míval jsem hrozné fóbie. Bylo úlevou se opít. Kevin mi říkával mladý Michael, protože jsem byl poměrně malý s dlouhými vlasy, neměl jsem vousy, protože mi ještě nenarostly. Byl to první člověk, který rozuměl, co cítím." Ayers byl zakládající člen Soft Machine, ale odešel s této skupiny v roce 1968. Následující rok vydal sólové album Joy of a Toy a v březnu 1970 zformoval The Whole World. Skupina stihla vydat alba Shooting At The Moon, Whatevershebringswesing, Confessions of Dr. Dread and Other Stories a June 1, 1974 (živé). Poslední vystoupení této skupiny bylo 10. července 1971 v Londýně. Poté Kevin Ayers skupinu rozpouští. Až do rozpadu hrál Mike na sólovou kytaru a jeho dokonalá sóla s Kevinem Ayersem vedla k tomu, že dosáhl renomé mistrovského hudebníka. Později popisoval své vlastní pódiové vystoupení v Ayersově skupině takto: "Hrál jsem sólo na elektrickou kytaru a podle toho, jak moc ožralej jsem byl, nechal jsem ji chytat zpětnou vazbu a dělal jsem kotmelce po celém jevišti." I po ukončení existence této skupiny zůstal Mike Oldfield s členy skupiny přáteli a například David Bedford s Mikem spolupracoval na mnoha jeho následujících albech.   Při turné s Ayersovou skupinou se Mike dostal do kontaktu s velkým jazzovým orchestrem Centipede, který vedl Keith Tippett. Množství nástrojů, které slyšel hrát, ho podnítilo dát multi-instrumentální charakter i svým vlastním skladbám. Jak vzrůstal jeho hudební záběr, počal pomalu přemýšlet nad svým vlastním sólovým projektem. V průběhu roku 1971 dal dohromady demo nahrávku, kde všechny nástroje nahrál sám. Nahrávku uskutečnil na vypůjčeném tape recorderu, kde zjistil, že blokací mazací hlavy kusem kartónu může nahrávat více nástrojů přes sebe.   Se svou nahrávkou začal obcházet nahrávací společnosti, ale většinou narazil na zavřené dveře, nebo se mu dostalo nevalných posudků, částečně proto, že skladby nad 3 minuty nechtěl nikdo poslouchat. Kromě toho se musel taky nějak živit, takže občas vzal příležitostnou práci kytaristy. Jedním z takových příležitostných "jobů" byla i účast v muzikálu Hair. Velmi krátce hrál také jako baskytarista se skupinou vedenou soulovým zpěvákem Arthurem Lewisem. Skupina chodila nahrávat do nedávno otevřeného studia v Manor House v Shipton on-Cherwell, asi 30 kilometrů od Oxfordu.   Nahrávací studio v Manor House postavil Tom Newman za asistence Simona Heywortha pro Richarda Bransona, který byl majitelem sítě obchodů s hudbou "Virgin" a právě plánoval založení nové hudební společnosti. Newman, Heyworth a Branson byli dobrými přáteli a Mike se mezi nimi cítil velmi spokojeně, hlavně proto, že Tom Newman se Simonem Heyworthem mu dovolili ve studiu nahrávat jeho hudbu a experimentovat s nástroji a zároveň tlačili na Richarda Bransona, aby vydal právě Oldfieldovu kompozici. Projekt se rozjel po příchodu Simona Drappera, který se přidal k Bransonovi, aby mu pomohl založit hudební vydavatelství Virgin. Drapper měl značné hudební znalosti a poté, co uslyšel Mikovu nahrávku, byl jí přímo nadšen.   Mike pokračoval v experimentování ve svém projektu, který nyní už dostal konkrétní název - Tubular Bells. Mezi jinými se uvažovalo také o názvech Breakfast in bed nebo Opus one. Avšak konečnou podobu jeho sen dostal, když mu dal Drapper k dispozici celý Manor House s velkou škálou hudebních nástrojů. Za týden dokončil celou první část Tubular Bells, druhá část mu zabrala asi další dva měsíce.   Během nahrávání Mike použil více než 20 nástrojů a po hudební stránce je toto album jen jeho vlastní prací, kromě vokálů (Viv Stanshall a Mundy Ellis), bubnů (Steve Broughton) a flétny (Jon Field). Za mixážními pulty seděli převážně Simon Heyworth a Tom Newman a jsou na albu uvedeni jako koproducenti. Když byla celá nahrávka hotova, vzal ji Richard Branson na veletrh hudebního průmyslu MIDEM, který se konal v lednu 1973 v Cannes. Zástupce jedné americké společnosti mu řekl: "Hoďte k tomu nějaký zpěv a dám Vám 20.000 dolarů." Když nenašel nikoho, kdo by o nahrávku měl zájem, rozhodl se, že vydá album ve své nové společnosti Virgin Records. Jeho přáním bylo, aby jeho nová společnost přišla na trh s něčím neobvyklým a Tubular Bells toto přání velmi dobře plnily.   Album Tubular Bells bylo vydáno 25. května 1973, 10 dní po Mikových 20. narozeninách. Jako sériové číslo bylo uvedeno V2001, protože to byla první nahrávka vydaná pod společností Virgin Records.

	část:	1	2	3	4