| část: | 1 | 2 | 3 | 4 | |
 |
||
| 3. část: Léta osobních proměn a koncertních turné | ||
Až do roku 1978 se Mike vůbec nezatěžoval s vystupováním na veřejnosti a poskytováním rozhovorů, myšlenky živých vystoupení se pak přímo děsil. To by prý daleko raději čistil kachní nádrž na svém venkovském pozemku! V období po vydání Incantations naopak Mike za účelem propagace nového alba a prezentace změny v osobních názorech poskytl mnohá interview. Změnu zapříčinila jeho účast v radikálním, kontroverzním, drahém a tehdy velmi módním programu Exegesis. Jednalo se o formu terapie vytvořené pro zvýšení osobní odvahy, při které "lidé snášejí řvaní a pokořování před celou skupinou a pak se metodami vymývání mozku nechají přesvědčit, že jim to vlastně dělá dobře". Oldfield odtul vyšel k nepoznání změněný, z trapně plachého a bázlivého samotáře byl najednou užvaněný a někdy nadmíru arogantní extrovert. Věřil, že prostřednictvím Exegesis objevil pozitivnější stránku svého charakteru: V tisku se objevila citace jeho výroku: "Prodělal jsem něco, co bych mohl nazvat pokus o znovuzrození, což mi dalo možnost nahlédnout více do svého nitra a lidské povahy. Začal jsem znovu od začátku. Spočítal jsem si, že mám-li přežít, musím se nějak dostat do lepší psychické kondice. Navštěvoval jsem víkendová sezení skupiny Exegesis, pomocí kterých jsem byl schopen prozkoumat svoji minulost. Zjistil jsem, že spousta mých problémů pochází z mého nejranějšího dětství. Discobolos.jpg)
Skutečně, ten největší problém nastal hned po mém narození. Jako většina lidí mé generace jsem neprodělal tzv. přirozený porod, prostě mě vytáhli
za nohy, poplácali po zadečku a přestřihli pupeční šňůru. A tak náhle zmizely všechny mé život podporující systémy...to je velice neuctivý způsob
zacházení s nově narozeným členem lidské rasy, ale naštěstí už se od toho upouští. Přirozený porod znamená, že dítě stále přijímá krev pupeční
šňůrou ještě hodně minut po narození, leží na matčiných prsou a poprvé se nadýchne samo. Příští generace možná nebudou muset trpět některými
psychologickými problémy, kterým jsme museli čelit my, protože budou mít výhodu přirozeného porodu. Takže jsem se vrátil zpět k tomuto úplnému
začátku a znovu jsem si to zopakoval a to mi dodalo sílu. A najednou jsem se už nebál jet do Londýna, dokonce jsem se naučil létat." Důkazem
výrazné změny v chování Mika byly i některé neobvyklé propagační aktivity. Mike totiž pózoval nahý pro některé reklamní fotografie, např.
v póze Rodinova myslitele nebo ve ztvárnění Discobola s vinylovým albem Incantations místo disku.Asi první náznak Oldfieldovy dramatické změny obdržel telefonicky jeho přítel, vydavatel a tehdejší manažer Richard Branson. Vzrušený Oldfield, omráčený svým novým zjevem a duševním rozpoložením, mu oznámil, že se ožení s dcerou svého terapeutického instruktora Dianou Fuller a Richard mu musí jít za svědka. Branson byl na různé Oldfieldovy výstřelky už zvyklý, nicméně i podle zavedených měřítek se mu něco podobného jevilo jako dosti šílené. "Znáš ji ani ne týden, Miku," pokusil se zaprotestovat. "Nebylo by lepší počkat?" "Ne, ne," odvětil Oldfield. "Chci se oženit teď – hned zítra. Musíš to zorganizovat, Richarde." Branson tedy se značně neblahým tušením objednal datum v kensingtonské matrice. Ve stanovený den v deset hodin se Richard se svou manželkou Joan dostavili na svatbu; jako dárek s sebou měli dvě ohromná křesla, připomínající trůny menších afrických panovníků. Po Mikovi a jeho nastávající však nebylo nikde ani stopy. Oba tedy asi dvě hodiny vysedávali ve svých křeslech na chodníku před matrikou a pozorovali jiné páry vstupující a opouštející budovu jak na běžícím pásu. Když Oldfield se snoubenkou konečně dorazili, oddávali se už Joan s Richardem spekulacím ohledně toho, které páry "přežijí" a které skončí rozvodem. Oldfield a jeho manželka, konečně svoji, se rozloučili a odešli. O čtyřiadvacet hodin později obdržel Branson od Oldfielda další telefonickou žádost. "Richarde, mohl bys zařídit rozvod?" První Oldfieldovo manželství tak trvalo pouhé dva týdny a ukončit je způsobem, který by uspokojil nevěstu, vyžadovalo právníky a velké množství peněz. V rozhovoru pro časopis Guitar player Oldfield prozradil i to, jak vytváří svůj osobitý, jakoby houslím podobný zvuk elektrické kytary: "Je to složitý proces. Z kytary jdu do zvýrazňovače výšek, pak vedu signál do malého, bateriemi napájeného zesilovače Vox. Potom z toho odstraním zkreslení a připojím výstup z Voxu na mikrofonní vstup stereofonního magnetofonu Teac. Tenhle vstup přebudím, pak vezmu výstup a nasměruju ho do velmi starého grafického ekvalizéru, na němž mám zvýrazněny všechny střední frekvence. Výstup zapojím na druhý linkový vstup Teacu, abych dostal signál dolů na správnou úroveň. A teď už ho můžu připojit do mixážního pultu. Ale to ještě není celé. Z pultu to jde do Kepexu (studiový omezovač šumu), který ořeže všechen ten hrozný hluk v pauzách, kdy nehraju. Teď jde signál do dalšího grafického ekvalizéru, jenž používám, abych dostal ten konečný zvuk, který chci. Nechávám nastavení na všech těch krámech pořád stejné. Když chci změnit zvuk, dělám to tím druhým ekvalizérem... Pak je signál vedený do limitéru, abych se zbavil špiček. A pak už jde přímo do studiového magnetofonu. Vždycky si výsledný zvuk stáhnu z režie na zesilovač Fender Twin Reverb v hlavním studiu. Pak ho sejmu mikrofonem. Dává to zvuku skutečnou vřelost - máte prostorovou akustiku, není to elektronický zvuk." Zvuk Oldfieldovy kytary byl vždy odlišný od jiných kytaristů, žádný z nich se mu nepřiblížil. Po přečtení takového popisu získávání konečného zvuku se ale nelze vůbec divit. Jen skutečný pedant a perfekcionista jako Oldfield může být schopen podstoupit takovéto martyrium. V březnu 1979 vydal Mike singl Guilty, který ukazoval příklon k modernějším rockovým zvukům. Někteří kritici objevili ve skladbě, kterou Mike nahrál za pomocí studiových hudebníků v New Yorku, nádech diska. Později v roce 1979 vyšlo Platinum, páté album jeho originální tvorby, které bylo tiskem označeno jako "Oldfield pro začátečníky". Platinum prolomilo určitou šablonu čtyř předchozích alb tím, že obsahovalo značně různorodý materiál. Hlavní skladba Platinum z první strany byla rozdělena do čtyř sekcí a doplněna na druhé straně dvěma kratšími písněmi a instrumentálkami. Mezi nimi byla i Punkadiddle, jemná satira na punkové hnutí a Sally, píseň pro matku Oldfieldovy malé dcery Molly. Tato skladba však byla uvedena pouze na prvních sériích, tedy zhruba na třiceti tisícovkách desek. Následně byla nahrazena skladbou Into Wonderland. Podle jedněch zdrojů to bylo proto, že Richard Branson označil skladbu (text) za příliš nespoutanou s tím, že se musí vyměnit. To je ale, vzhledem k často velmi provokativním Bransonovým postojům (tzn. postojům člověka, který prosadil Sex Pistols i s jejich texty) dost nepravděpodobné, takže je asi pravdivá druhá verze, totiž že se Oldfield sám zalekl přílišného odhalení svých citů. Vzhledem k výměně skladby u již lisovaného alba ovšem došlo k dokonalému zmatku, takže na obalech LP desek i byla někdy uvedena ta správná skladba a jindy zase ta druhá. Co se edic na CD týče, tak, ačkoliv ji ani jedna neobsahuje, je na všech stále uvedena původní skladba Sally. Dalši novinkou na albu byly Mikovy úpravy materiálu jiných umělců: North Star Philipa Glasse a Gershwinova I Got Rhythm se zpěvem Wendy Roberts. Dekáda skončila pro Mika vydáním vánočního singlu. Stejně jako Portsmouth, i Blue Peter byla námořnická pijácká písnička, v lidové úpravě známá pod názvem Barnacle Bill nebo Drums And Fife. Už předtím byla používána jako znělka ze stejnojmenné dětské televizní show. Přesto dosáhla pouze na 9. místo v anglických žebříčcích. Výtěžek z tohoto singlu byl věnován na konto pomoci Kambodži, vyhlášené právě výše uvedeným dětským pořadem. Ačkoliv je Mike především mistrem nahrávacího studia, živá vystoupení hrála vždy důležitou roli v jeho uměleckém životě. Poté co prošel terapií Exegesis, cítil se schopen vzít na turné velkou skupinu hudebníků. Prvním Odfieldovým turné bylo European Tour 1979. Mike-Sally-Tour.jpg)
Bylo zahájeno téměř šest let po vydání Tubular Bells. Na vystoupeních účinkoval orchestr a sbor padesáti hudebníků. V doprovodu bylo dvacet pět bedňáků
a techniků a tři kamióny plné vybavení. Mezi účinkujícími byli Maddy Prior, která vystupovala v sekvenci Longfellowovy básně Hiawatha, obsažené
v Incantations, dále kytaristé Phil Beer a Nico Ramsden, baskytarista Pekka Pohjola a perkusisté Pierre Moerlen s bratrem Benoitem. Skupinu dále
doplňovali dva tradiční folkoví hudebnici Robin Morton a Ringo McDonough, členky dívčího sboru z Queens College a nemalý počet
hudebníků hrajících na žesťové a smyčcové nástroje a flétny. Vystoupení mělo i vizuální doprovod zahrnující filmy, které speciálně pro tento
účel vytvořil Ian Eames.Turné bylo zahájeno v Madridu a Barceloně, kde hudebníci představili Incantations a Tubular Bells tomu, co novináři nazvali "publikem 30 000 nadržených mladých Španělů". Následovalo jedenáct dalších koncertů v Belgii, Francii, Holandsku a Německu, které měly úspěch jak u diváků tak i kritiků. Navzdory tomu, že téměř všechny koncerty byly vyprodány, provozní náklady turné byly obrovské a ani slušný zisk ze vstupného je nepokryl. Turné mělo proto náhlý konec a navzdory nadšenému publiku skončilo se ztrátou miliónu liber. Namixované úryvky z různých koncertů tohoto turné byly vydány na koncertním dvojalbu Exposed, které vyšlo v srpnu 1979. Exposed bylo původně vydáno jen v limitované edici 100 000 kusů, ale protože o něj byl opravdu enormní zájem, byla výroba alb obnovena. Nakonec se z něj stalo běžně dostupné album. Na jaře 1980 dal Mike dohromady jedenáctičlennou skupinu pro evropské turné In Concert '80 čítající čtyřicet vystoupení s materiálem z alba Platinum. Jejími členy byli kromě Mika také Bimbo Acock (saxofon, flétna, klarinet), bratři Pierre a Benoit Moerlenovi (bicí / perkuse), Mike Frye (perkuse), Nico Ramsden (kytara), Hansford Rowe (baskytara), Knebworth.jpg)
Tim Cross a Pete Lemer (klávesové nástroje), plus zpěvačky Wendy Roberts a Maggie Reilly. Ian Eames znovu opatřil fimové záběry pro projekci na pozadí,
včetně třpytícího se moře, nad nimž se vznáší a otáčí větroň. Živá vystoupení vyvrcholila 21. července na festivalu v Knebworthu. Poté, co přiletěl v
helikoptéře, byl druhý v pořadí po Beach Boys a Lindisferne, účinkoval také Santana. Znamenitost Mikova muzikanství zvítězila nad kritikem Record Mirroru,
který napsal: "Zvuk byl křišťálově čistý, zvýrazňující tak nové barvy a odstíny jeho úprav."V souladu s důrazem na světlejší polohu své práce vydal Mike na podzim 1980 dvě cover verze jako singly. První byl Arrival, lehce ironická pocta skupině Abba, jedné z nových popových skupin, které vytlačily progresivní rock z hlavních pódii popové scény. Druhou, tentokrát zcela upřímně míněnou poctou byla předělávka skladby Wonderful Land z roku 1962. Autorství skladby náleží skupině The Shadows, jejichž frontman Hank Marvin byl inspirací všech mladších kytaristů Oldfieldovy generace. Oba singly, Arrival i Wonderful Land, se objevily na albu QE2, které následovalo po Platinum. Toto album se málem objevilo pod jiným názvem. Jsou známy dva názvy, o nichž Mike uvažoval, a to Carnival a Mirage. Druhý název byl ještě uveden na krabici s master páskem a není známo proč Oldfield vlastně na poslední chvíli název změnil. QE2 Oldfield produkoval společné s hudebním technikem Davidem Hentschelem, který předtím pracoval s Genesis. Hentschel řekl v rozhovoru: "Vždy jsem měl rád Mikův styl. Všechny jeho nápady mi byly blízké a moje zase jemu. Byla to všechno velká zábava, a já myslím, že to musí být zábava, když chcete udělat něco opravdu dobře." Mezi hudebníky, kteří na QE2 spolupracovali, byli např. i Phil Collins (bicí), Rick Fenn (kytara) a zpěvačka Maggie Reilly (zajímavostí je to, že byla na obalu mylně uvedena jako Maggie Rilley). Tato bývalá zpěvačka skotské soul-rockové skupiny Cado Belle se měla stát důležitým členem Oldfieldova týmu pro následujících pět let. Album QE2 znovu znamenalo Oldfieldův vstup na novou půdu - neobsahovalo žádný dlouhý instrumentální kousek zabírající celou stranu. Nejdelší skladba Taurus 1 byla dlouhá asi jen 10 minut. Kritiky byly smíšené. Dokonce i ti nejzarytější Oldfieldovi pomocníci mezi tiskovými kritiky napsali, že "spíše přešlapuje na místě a nepředstavuje žádné nové nápady". Ale Mikovi fanoušci z řad čtenářů opláceli stejnou měrou. Jeden napsal do Record Mirroru dopis, ve kterém napadl "kritiky, kteří nemají ani ponětí o Oldfieldově velikosti, a kteří již budou dávno mrtví, až se jeho hudba bude stále, třeba i za padesát let, hrát a poslouchat." Turné se v té době stávalo každoroční událostí. To v roce 1981, s názvem European Adventure Tour '81, po Evropě a Británii uskutečnila mnohem menší skupina, jejímž jádrem byli Maggie Reilly, Tim Cross (klávesy), Rick Fenn (basa) a perkusisté Morris Pert a Mike Frye. Na tomto turné bylo hodno zaznamenání to, že v každé zemi byl zahrán jeden místní tradicionál: O Sole Mio (Livorno, Itálie), Na krásném modrém Dunaji (Vídeň, Rakousko) a oslavný hymnus královské svatby prince Charlese a princezny Diany Royal Wedding Anthem (Portsmouth a Londýn, Anglie). I když jeho novější alba už nevedla žebříčky, fenomenální úspěch Tubular Bells pokračoval. V červnu 1981 společnost Virgin ohlásila, že byla prodáno již deset miliónů kopií. V tomtéž měsíci Mike hrál na veřejném koncertu, který byl jednou z částí oslav města Londýna u příležitosti svatby prince Charlese a Lady Diany Spencer. Jako projev uznání za tuto aktivitu a také (prý hlavně) za zásluhy na exportu byl Oldfield později honorován titulem "svobodný pán města Londýna", což znamenalo, že může hnát své ovce po londýnském mostě kdykoliv bude chtít! Už předtím měl možnost zasednout v porotě pro národní soutěž talentovaných popových skupin s takovými osobnostmi jako Billy Idol, Phil Lynott či Noddy Holder. V roce pak již nevydal nic dalšího, vyšla jen výběrová alba ve Francii (Episodes), Německu (Music Wonderland) a v zemích Beneluxu (Wonderland). Ke konci roku, v němž se zdálo, že se Mike stal členem vládnoucí smetánky, byl začleněn do encyklopedie Who's Who (Kdo je kdo), exkluzivního průvodce po britských "špičkových lidech". Kromě Paula McCartneyho byl do té doby jediný hudebník z branže populární hudby, který se tam dostal. Když se členky redakčního týmu Who's Who ptali, proč byl zrovna Mike Oldfield vybrán do této encyklopedie, odpověděla: "Nejsem si úplně jistá. Ale on je přece někdo o kom každý slyšel, ne?" Ve svém vstupu ve Who's Who Mike zmínil svou zálibu v létáni. Pilotní licenci pro lehká letadla a helikoptéry získal v roce 1979 a letecká příhoda o rok později se stala inspirací titulní písně alba Five Miles Out z roku 1982. V srpnu 1980 Mike pilotoval dvoumotorový Piper Navajo přes Pyreneje ve Španělsku, když se letadlo dostalo do hrozné bouře. "Letadlem to zmítalo, jako když si někdo hází s palačinkou, na vrtulích se usazoval led, déšť bubnoval do čelního skla a všichni řvali aááá!" řekl pak v rozhovoru. Událost byla také připomenuta na malbě renomovaného malíře letadel Geralda Coulsona, kterou si Mike speciálně objednal pro obal alba Five Miles Out. Na rozdíl od letadla, které Mike pilotoval při onom dramatickém letu, tedy Piperu Navajo, je na obrázku z nějakých důvodů zvěčněn stroj Beech 18. Five Miles Out bylo prvním albem společnosti Virgin, které se umístilo v německé Top 20. Toto dílo znovu obsahovalo delší skladbu, Taurus II, která zaplnila celou první stranu a která zahrnovala příspěvky od dudáka Paddyho Moloneye i starý anglický tanec Morris, a Orabidoo, třináctiminutovou skladbu přes polovinu druhé strany. Pro úplnost zde byly ještě tři kratší skladby Five Miles Out, Mount Teide a Family Man. Posledně jmenovaná skladba byla vydána i jako singl, dosáhla však pouze spodních příček žebříčků. Následující rok však cover verze americké hudební dvojice Daryl Hall & John Oates dosáhla prvních pozic Top Ten v USA. Family Man byl prvním příkladem jiné hudební formy, kterou si Mike vybral, aby s ní dále pracoval. Moonlight Shadow, Family Man, Shadow on The Wall, Five Miles Out a Islands jsou velkým dílem popové písně, ale znovu využívají dynamickou variaci a stavbu. Účast Paddyho Moloneyho na tomto albu byla bohužel poslední přímou spoluprací těchto dvou vynikajících hudebníků. Pravděpodobným důvodem tak náhlého konce bude nejspíš fakt, že na sebe narazily dvě muzikantské veličiny, které prosazovaly vlastní náhled na vytváření hudby. "Dědek" Moloney, zvyklý ze skupiny Chieftains rozhodovat téměř o všem od výběru skladeb, přes aranžmá, zvukovou i hudební režii nahrávek, až k obalu desky, se zde musel podřídit "mladíčkovi" Oldfieldovi, protože ten samozřejmě chtěl svoji desku udělat podle svého. A to bylo na Moloneyho asi moc. K rozchodu obou hudebníků přispěl možná i fakt, že věčně nespokojený Oldfield nahrával skladby znovu a znovu, dokud nebyly naprosto dokonalé. Například nahrávání dvacetipětiminutové skladby Taurus II mu dle údajů na obalu trvalo celých šest měsíců! A to každý nevydrží. Tím méně Moloney, zvyklý u Chieftains vydávat třeba i tři alba do roka. Když byl Mike v té době požádán, aby pojmenoval druh hudby, který dělá, byl trochu v rozpacích: "To jsem prostě já. Moje hudba je ovlivněna stovkami různých druhů hudby; mám vztah ke každému kousíčku hudby o němž jsem si pomyslel: jo, to se mi libí - anglickému blues, anglickému hard rocku, trochu k bluegrassu, irské hudbě, syntezátorové hudbě, klasické hudbě, dokonce i dětským říkadlům a dětské hudbě." Všechny tyto vlivy, a mnohé další, jsou na Five Miles Out patrné. Skleb.jpg)
Také je tam něco, co stálé Oldfieldovy fanoušky možná překvapilo - texty. Jeho předchozí alba neobsahovala téměř žádný zpěv. Jestliže se objevil, pak
představoval pouze další hudební nástroj - místo konvenčních zpívaných textů měl podobu nápěvů, monotónních říkanek nebo vyprávění. Proč se tedy nyní
objevuji texty? "K psaní textů musíte mít o čem psát. A já teď mám o čem psát: o mém létání. O tom je celé tohle album. Vždycky, když vzlétnu s malým
letadlem, tak se něco hrozného stane. Selže jeden motor, vlétneme do bouřky nebo sněhové bouře, nebo nás obklopí mlha." S verši nebo bez, kromě Family Man
a titulní Five Miles Out je to typický Oldfield. Album je vyplněno elektrickými, vynalézavými skladbami, hranými na impozantní množství akustických
a elektronických nástrojů. Oldfield je nadaný skladatel možná také proto, že je otevřený tak mnoha vlivům, díky čemuž je schopnější vytvořit základní melodii,
vynalézavě ji zinstrumentovat a obohatit ji vícehlasy či jinými ozdobami. Jeho skladby se pravidelně stupňují do mohutného vyvrcholení. To je přístup,
který je hlavně stavbou bližší klasickému provedení nebo jazzovým improvizacím, spíš než rocku.Většina alba Five Miles Out byla natočena ve studiu v Mikově domě v Buckinghamshire. Dům si Mike vybral proto, že byl snadno dosažitelný z Londýna a blízko bylo místní letiště, odkud mohl pilotovat svoje letadla. To, že Oldfield nahrával svá alba většinou ve svých domácích studiích není vzhledem k délce nahrávání nijak překvapivé. Kde jinde by si mohl dovolit nahrávat tak dlouho a platit pronájem studia. Five Miles Out byl také první velký Mikův hit od Ommadawnu, Mikovi nejžhavější fanoušci často tvrdili, že to je nejlepší album z období po Incantations. Tohoto úspěchu dosáhl navzdory faktu, že kritiky v hudebním tisku byly spíše negativní. Jeho singl Mistake ohodnotil jeden pisatel jako "stadiónový rock poloviny 70. let", zatímco jiný kritik si posteskl, že “Oldfield bezdůvodně podvádí sám sebe”. Ale Mike vracel tak jak dostal. Když se ho novináři z New Musical Expressu ptali, co nejvíce nenávidí, odpověděl: "Pravděpodobně nenávidím ty vaše prohnilé noviny víc než cokoliv jiného na světě." Řekl také, že jeho nejoblíbenější film je 2001: Vesmírná odysea a oblíbenými hrdiny jsou Sibelius a kapitán Kirk z televizního seriálu Star Trek. V roce 1982 Mike uskutečnil až do té doby největší turné Five Miles Out World Tour 1982, hrál jak v Evropě tak i v severní Americe. Pro světové turné dal dohromady novou skupinu, ve které vystupovali Maggie Reilly a bývalý bubeník skupiny Gong Pierre Moerlen se dvěma hráči na klávesy. Když se ho novináři ptali, jak zvládají jeho náročné skladby v tak malém obsazení, odpověděl: "Každý hraje na více než jeden nástroj. A taky mám nějaké nové, nádherné mašinky. Srdcem systému je Fairlight CMI - počítačový hudební nástroj. Není to jenom syntezátor, je to digitální syntezátor. Nevytváří zvuky pomocí oscilátorů, filtrů a toho všeho. To, co umí, je nahrání přirozeného zvuku a jeho uložení do centrální paměti. Když se vám ten sampl, který jste tím získali, zamlouvá, přenesete ho na disketu a máte repertoár přirozených zvuků - flétny, housle, celá díla. CMI má klávesnici, na níž hrajete jako na piáno a zní to jako skutečný orchestr." Londýnský koncert recenzoval v Daily Expressu Ray Coleman, který popsal obecenstvo jako "mladé manželské páry, které chtějí pohodlně sedět a vstřebávat hudbu celou nadcházející noc". V květnu 1983 uplynulo deset let od vydání Tubular Bells. Mike sám vydal své osmé album Crises a hrál hlavní koncert v červenci v londýnské aréně Wembley, který patří až dosud k jednomu z jeho nejlepších koncertů. V jeho doprovodné skupině na tomto vystoupení účinkovali také bubeník Simon Phillips a Phil Spalding, bývalý basista ve skupině Toyah. Na koncert navazovalo další turné, Crises – Tour. V roce 1983 se Mike rovněž zúčastnil pětkrát jako doprovodné číslo koncertů hudebního uskupení Crosby, Stills, Nash & Young na letním Open Air festivalu. Crises byla první nahrávka, kterou natočil se Simonem Phillipsem jako spoluproducentem. Zpěváky na tamto albu byli Jon Anderson z Yes (In High Places), Roger Chapman z bývalých Family (Shadow on The Wall) a Maggie Reilly. Výjimečným kouskem byl Moonlight Shadow, široce chápaný jako pocta zesnulému Johnu Lennonovi, ačkoliv to Oldfield popíral. "Ne, skutečně...tedy, možná, když se ohlédnu zpátky, možná, že ano. Ve skutečnosti jsem přijel do New Yorku v ten strašný večer, kdy byl zastřelen a navštívil jsem budovu Virgin Records na Perry Street, jen pár bloků od Dakota Building, kde se to stalo. Takže mi to pravděpodobně ulpělo v podvědomí. Původně byla tahle skladba inspirována filmem, který jsem měl rád - Houdini s Tonym Curtisem v hlavní roli. Je to film o pokusech setkat se s Houdinim po jeho smrti prostřednictvím duchovna...byla to tedy písnička, kterou to ovlivnilo, ale spousta dalších věci se do ní zřejmě vloudila, aniž bych si toho všiml." Moonlight Shadow se stal Mikovým nejúspěšnějším singlem od skladby Portsmouth, vydané o sedm let dříve. Album se odcizilo Oldfieldovým zarytým fanouškům, ale současně přitahovalo největší komerční zájem od Tubular Bells. Crises byly popisovány jednak jako "průměrné, se spíše vesnickým pocitem", a zároveň jako jedna z jeho nejsilnějších prací. Krátká instrumentáka Taurus 3 na druhé straně byla splátkou Mikových dluhů, zatímco skladby Moonlight Shadow a Shadow On The Wall byly celosvětovými hity. Obchod a přátelství jdou často špatně dohromady. To prokázal i vztah dvou mužů, kteří se bez sebe na počátku svých profesních kariér prakticky neobešli - Mika Oldfielda, který zajistil vydavatelství Virgin Richarda Bransona svým albem Tubular Bells první opravdu velké zisky, a Richarda Bransona, který byl zase tím jediným, který Oldfieldovi umožnil Tubular Bells vydat. Oldfield se po vydání Tubular Bells odstěhoval do ústraní v Herefordshire a do londýnských kanceláří Virginu se vypravoval jen velmi sporadicky. Skoro jediné, co ho v té době kromě hudby velmi zajímalo, byl nákup neuvěřitelně rychlých a stejně tak drahých aut, takže jeho návštěva u Virginu vypadala tak, že on seděl tiše za stolem, zatímco Bransonova sekretářka pro něj zařizovala zkušební jízdy v těch nejnovějších italských roadsterech. Přátelství s Richardem Bransonem pro Oldfielda představovalo po dlouhou dobu jednu z mála absolutních jistot. Oldfield Bransona víceméně zbožně uctíval – a Branson zase Oldfielda chránil. Bransonova pozice nebyla zrovna jednoduchá, protože přes jeho povzbuzování vytvářel Oldfield svá alba beze spěchu a volný čas trávil téměř bez výjimky projížďkami závratnou rychlostí po herefordshirských vesnických silničkách, případně vedl v místních lokálech "duchaplné" debaty s tamními rolníky. Branson se např. pokusil získat producenta Dina de Laurentiise k tomu, aby Oldfielda najal pro hudbu ke slavnému a kontroveznímu filmu Duna (režie David Lynch), ale de Laurentiis se s nimi odmítl vůbec setkat. Ačkoliv se Oldfield až do absolvování Exegesis vytrvale odmítal zapojovat do společenského života, jejich přátelství to nijak nenarušilo. Společně strávený čas dokonce jistým způsobem proměnil jejich charaktery – zatímco Oldfield postupně přestával být až nepřirozeně plachý, část jeho bázlivosti pro změnu ulpěla na Bransonovi. Richard byl teď více klidnější a "méně kašpar", jak říkal Mike. Při jedné příležitosti si dokonce prohodili pozice. Branson dohodl setkání s propagační agentury ohledně možnosti, že by Oldfield napsal hudbu pro reklamu na barvy Dulux. Když se dostavili, Oldfield měl na sobě Bransonovy brýle z rohoviny, šustil v kufříku papíry a snažil se vypadat bystře a obchodně, zatímco Bransonova gestikulace působila jako parodie umělecké excentričnosti. "Jakou hudbu chcete? Rychlou? Pomalou? Něco mezi?" Zakázku samozřejmě nezískali. Poté, co se mu podařilo v roce 1977 zvýšit za pomoci nového právníka svůj dosavadní podíl z prodeje na osm procent a přesvědčit Bransona, aby mu dělal i nadále manažera, se Oldfield cítil v tomto směru spokojen. Ale když se koncertní turné European Tour 1979 proměnilo ve finanční katastrofu, najal si Oldfield na Bransonův návrh manažera nového. Oldfield-Branson.jpg)
Přátelství Oldfielda s Bransonem bylo založeno na závislosti a ochraňování, na vzájemné potřebě a vděku. Bez pravidelných setkání a kontaktu se začali vzájemně
odcizovat. V průběhu času začala narůstat Oldfieldova nespokojenost. Jeho nový manažer a nový účetní ho upozornili na celkem nepříjemnou skutečnost, že navzdory
vlastnictví soukromého letadla, domácího studia a množství aut mu scházejí finanční prostředky. Čím víc o tom přemýšlel, tím silnější měl pocit, že ani smlouva
sjednaná s Virginem v roce 1977 nebyla dost adekvátní. Kromě toho mu připadalo, že se k němu ve Virginu začínají chovat výrazně "nevstřícně". Kdysi míval zajištěn
okamžitý přístup do kanceláře kohokoliv. Najednou musel nejdřív telefonovat a čekat. Hudební politika Virginu se také zaměřila jinam; punk-rock Oldfield pokládal
za "naprosto nechutnou hudbu", a zdálo se, že pro vydavatelství, o jehož vznik a růst se vlastně tolik zasloužil, už není důležitý. Poslední pokoření přišlo, když
Richard Branson s ředitelem hudební politiky Simonem Draperem přiletěli do Mnichova na Oldfieldův koncert, aby mu podali nejnovější informace o situaci. Po koncertě
mu začal Branson vysvětlovat, jak obtížné je prodat jeho hudbu v USA; amerického distributora pro Oldfieldovy desky se podařilo najít jen ve spojení se smlouvou
uzavřenou pro nově získanou skupinu XTC, která provozovala právě ten typ hudby, který se Oldfieldovi bytostně příčil. "Nikdo si mě nevážil, nikdo mi nic neplatil,
dokonce jsem ani nemohl sehnat Richarda, když jsem chtěl. Rozhodl jsem se proto rázně zakročit a všechno srovnat. Sehnal jsem si nového právníka a řekl jsem mu,
že chci ven."V červenci 1981 podala právní společnost zastupující Oldfielda žalobu na společnost Virgin požadující “zavržení”, tedy popření původní smlouvy podepsané roku 1972. Richarda Bransona to dost šokovalo. Rozhodně popíral tvrzení Oldfieldova advokáta, že původní kontrakt byl nespravedlivý. Nahrávací společnosti vydělávají tak, že uzavírají s neznámými umělci riskantní smlouvy, které stanovují jen mírný podíl z prodeje. Původní smlouva s Oldfieldem spravedlivě odrážela tehdejší stav trhu – navíc všechny ostatní gramofonové firmy Oldfielda odmítly. A smluvní dodatek z roku 1977 mu stanovil nový podíl z prodeje, který Oldfield se svým tehdejším právníkem pokládali tehdy za spravedlivý. Nyní nastupovala nová řada advokátů s tvrzením, že Oldfieldovi může zařídit něco lepšího. Pro Virgin nemohla žaloba v horší chvíli. V polovině roku 1981 se společnosti dařilo špatně, musela propouštět zaměstnance a provádět škrty v soupisce umělců. Richard Branson neměl sebemenší chuť ke smířlivosti, a to ani vůči Oldfieldovi. "Mike je bohatší než naše vydavatelství," stěžoval si Simonu Draperovi. "Někdy si člověk prostě musí dupnout a říci ne, smlouva je smlouva." Právě tehdy to daná chvíle Bransonovi umožňovala. Jeho zatvrzelost pramenila z nevěřícího úžasu nad tím, že Oldfield – jeden z jeho nejstarších přátel – vůbec podnikl podobný krok a že se mu vzdálil natolik, že Branson nebyl schopen vnímat varovná znamení. "Mika k tomu podněcuje jeho právník," tvrdil Branson přátelům, ale nebyla to pravda. Pro Mika se úsilí přinutit Virgin k uspokojivé dohodě stalo principální záležitostí, nerozlučně propletenou s pocity vůči člověku, kterého dlouho chápal jako přítele a ochránce, a s jistou osobní potřebou si sám sobě něco dokázat. "Dostal jsem se do bodu, kdy jsem si řekl, že si nemohu sebe samého vážit, pokud nejsem ochoten střetnout se s Richardem a bojovat s ním. Byl jsem plně připraven jít k soudu. Věděl jsem, že bych v takovém případě proces nejspíš prohrál a přišel o všechno, ale moje osobní sebeúcta vyžadovala, abych zaujal právě toto stanovisko." Spor se vlekl téměř dva roky v atmosféře narůstající zášti a zahořklosti. Oldfield, který Bransona kdysi zbožňoval, s ním teď dokonce odmítal mluvit. Spolupracovníci ve vedení Virginu Bransona přesvědčovali, aby se případ dostal před soud – Virgin podle nich stála na pevné půdě. Branson ale váhal zajít tak daleko. Představa, že by se u soudu střetl se svým starým přítelem a člověkem, na jehož díle stál z velké části majetek Virgin, ho příliš rozčilovala. Možná že smlouva je smlouva, ale Branson si začal zpožděně uvědomovat, že se tomu všemu dalo zabránit, kdyby se vůči Oldfieldovi odhodlal daleko dříve k patřičnému gestu – například ke zvýšení podílu z prodeje Tubular Bells. Nezávislý manažer by pro něco takového pochopitelně bojoval, ale pro Richarda Bransona, který byl souběžně s působením ve funkci Mikova manažera vlastníkem nahrávací společnosti, by to znamenalo jít proti sobě. Život je příliš krátký na to, abychom si mohli dělat nepřátele, uvažoval Branson. Při závěrečném setkání právníků tak konečně vznikla dohoda, že Oldfieldův podíl z prodeje vzroste v míře závislé na oblasti. Dále Mike Oldfield obdržel také velkou částku v hotovosti, zahrnující veškeré honoráře, které si kdy Branson vydělal jako jeho manažer. Oldfield na oplátku svolil, že k původní smlouvě na deset alb přidá ještě tři. Posledním symbolickým bodem, ve kterém Branson ustoupil, byl zvýšený podíl z veškerého budoucího prodeje Tubular Bells. Všichni přítomní zapili smlouvu šampaňským, Oldfield s Bransonem si potřásli rukama – a někdo mimoděk poznamenal, že právě uplynulo deset let od chvíle, kdy Tubular Bells poprvé vstoupili do hitparád. Mike Oldfield a Richard Branson se tak po dlouhé době opět stali blízkými přáteli. Pro oba byla skončená aféra dobrou životní zkušeností a poučením. Podle svědků byla tato událost první a zároveň poslední příležitostí, kdy Richard Branson dovolil citu zasáhnout do obchodních záležitostí. Rok 1984 byl jedním z nejnabitějších v Oldfieldově kariéře. Začal zprávou o daru 300 liber od Mika městu Presteigne na waleských hranicích, poblíž jeho bývalého bydliště, kde napsal Hergest Ridge. Peníze byly určeny na to, aby mohl každou noc zvonit zvon na městském kostele, aby se tak vyhovělo poslední vůli místního obchodníka s vlnou z roku 1565. Jeho profesionální aktivity v roce 1984 zahrnovaly vydání nového alba, evropské turné Discovery Tour čítající padesát koncertů a přípravu jeho první původní hudby k celovečernímu filmu. Filmová hudba byla určena pro film The Killing Fields, třemi Oscary oceněný film režiséra Rolanda Joffého a producenta Davida Putnama o občanské válce v Kambodži. Mike prohlásil, že bylo těžké skládat hudbu pro tak "nervy drásající a emocionální film". Při skládání této hudby použil Mike videosynchronizátor připojený k syntezátoru Fairlight. Hudební styl, se kterým mu pomáhal starý přítel David Bedford, hraničil s avantgardou. Často, když vidíte, že je hudba označována jako avantgardní, předpokládáte, že nebude moc příjemná k poslechu, ale toto není takový případ. Atmosféra je místy poněkud tajemná, ale pokaždé je vzrušující, bez chvilky, kdybyste se mohli nudit. Většina z partitury byla založena na původní etnické hudbě z Kambodže. Pronásledující motiv Etude, upravený kousek od Francisca Tarregy, byl vydán v prosinci 1984 jako singl. Pozornosti jsou hodny také příspěvky dirigenta Eberhardta Schönera s orchestrem Bavorské státní opery a chlapeckého pěveckého sboru Tölzer Boys. Práce na hudebním doprovodu filmu však Oldfielda nebavila, na otázky novinářů, zda uvažuje v budoucnosti o další filmové hudbě proto odpověděl: "Ne, už opravdu ne. Zjistil jsem, že mě nebaví psát hudbu pro film. Potíž je v tom, že se po vás chce, aby výsledek zněl pořád stereotypně. Mají zaběhlé techniky a vy se nesmíte odchýlit. Všechno musí sledovat stejnou šablonu a to není můj styl. Myslím, že si už nikdy nesednu a nenapíšu nic speciálně pro film. Je to příliš omezující a já chci být sám sebou. Navíc s režisérem tohoto filmu se mi velmi špatně spolupracovalo. Měl na spoustu věcí úplně odlišný názor, než já. To mi hrozně vadí, nerad spolupracuji s takovýmito tvořivými lidmi." Album Discovery vydané v roce 1984 bylo prvním, které Mike natočil mimo Anglii. Postavil si studio v městečku Villars ve švýcarských Alpách, v domě ve výšce 2000 metrů s výhledem na Ženevské jezero, a zde společně se Simonem Phillipsem vyprodukoval nový výběr skladeb. Výsledkem bylo sedm popových písní, které stěží vyčerpaly maximum jeho talentu, i když instrumentálka The Lake naznačila, že Mike je stále schopný velkých věcí. Tentokrát byl zpěv rozdělen rovným dílem mezi Maggie Reilly a nováčka v týmu, Barryho Palmera. Mezi písněmi byla i To France, inspirovaná životem Marie královny skotské. I když v Anglii byla jen průměrně úspěšná, v Evropě se stala To France velkým hitem. Toto album bylo označováno některými fanoušky jako jeho dosud nejslabší. Turné Discovery Tour, které následovalo, zahrnovalo padesát evropských vystoupení, z toho dvacet jen v Německu. Doprovodnou skupinu tentokrát tvořili Maggie Reilly, Simon Phillips, Phil Spalding a Barry Palmer. Mnoho jeho původních fanoušků bylo více než dvouhodinovým koncertem zklamáno, protože klasické kousky, jako Tubular Bells a Ommadawn byly obětovány ve prospěch novějších prací, což představovalo, jak se mnozí domnívali, velkou díru v programu. Mike rozzlobil mnoho svých fanoušků ve Spojeném království tím, že při tomto turné nevystupoval ani jednou na domácí půdě - naopak zůstal kvůli daním mimo zemi celý rok. |
||
Biografie Mika Oldfielda by v současné verzi nemohla být ani zdaleka tak obsažná a podrobná bez užití rozsáhlých částí z následujících publikací:
Kromě toho bylo pří tvorbě biografie čerpáno z knih:
|
| část: | 1 | 2 | 3 | 4 | |