část:	1	2	3	4

2. část: První velké úspěchy váhavé hvězdy

Dílo, které bylo výsledkem usilovné práce ve studiu The Manor, bylo vysoce originální a kritici, stejně jako široké posluchačské publikum, byli Tubular Bells nadšeni. Recenze v britském tisku nešetřily chválou a superlativy. John Peel, známý moderátor v rádiu a uznávaný obhájce progresivního rocku, napsal, že to byla: "nahrávka, která je představitelem nového hudebního prostoru", s hudbou, která "kombinuje logické s nečekaným, sluneční svit s deštěm" a v podstatě ji posvětil tím, že ji ve svém pořadu v rádiu BBC pustil celou. Časopis Melody Maker o něm napsal: "Zručně zpracované rozsáhle dílo, klasické ve své struktuře a stavbě." Někteří recenzenti byli přesvědčeni, že vědí, čím byl Mike při své tvorbě ovlivněn, a proto například televizní producent Tony Palmer napsal: "Tubular Bells ve své struktuře obsahuje mnoho z děl Sibelia, Vaughana Williamse, Michaela Legranda nebo Last Night of the Proms."     V jedné z recenzí bylo napsáno asi toto: "První část Tubular Bells je nezapomenutelná. Úvodní pasáž je úspěšná v náznacích, trylky a kudrlinky se převalují jedna za druhou. Piáno, zvonkohra, kytara a flétna se proplétají v poklidné spletitosti přerušované pouze občasnými vpády varhan Farfisa, naznačujícími, že budou následovat dramatičtější události. To, co nastane pak, uzavírá účet způsobem, který opravňuje srovnání se symfoniky jako Sibelius. Oldfield instinktivně předkládá k posouzení osm sekcí, každou v rozsahu od devadesáti sekund do dvou minut. Různorodě rockují, vznášejí se, nádherně poskakují a zvoní. A po vystupňování vždy poklesnou do mírumilovnosti, jako kdyby cokoliv příliš absolutního a divokého mohlo zanechat zbytečný stín bolesti. Část dvě trpí tím, že byla nahrávána útržkovitě během volných chvil, kdy Oldfield žil v Manoru a čekal na to, kdy se bude moct vrhnout do studia v mezeře mezi tak potřebnými platícími zákazníky. Zatímco rozvíjí stejně hutné kontrapunktové tkanivo jako v části jedna, pachtí se celé věky - tedy osm a půl minuty - než se náhle uchytí čarovným venkovským tancem, který vystavuje na odiv kytary znějící jako dudy (dle obalu) a následující, vždy radost působící pasáží Piltdown Man. Na tomto místě Oldfield, posilněný půlkou láhve whisky, brblá svoji nevyslovitelnou, bezeslovnou frustraci ze světa, zatímco se směje jako cvok, povzbuzen jediným partem bicích na celém albu. Ať tak či onak, všechno co zbývá je jen prodloužená improvizace varhan a kytary a pak závěrečná Sailor's Hornpipe - rozjařená lidovková vycpávka, která stále hledá věrohodnou omluvu za svoji účast na pamětihodném rockovém albu."     Richard Branson všechny příznivé recenze shromáždil a sestavil z nich koláž superlativů, která vyšla v časopise Melody Maker jako reklama. Při přemýšlení o dalších způsobech propagace alba ho napadla myšlenka pronajmout si prestižní Queen Elizabeth Hall a uspořádat koncert Tubular Bells. Najmul několik spřátelených muzikantů, aby zahráli party, které Mike Oldfield do nahrávky přimixoval. Protože Branson tomu chtěl dodat i trochu té hvězdné slávy, přemluvil k účasti i Micka Taylora, který chvíli před tím opustil kapelu Rolling Stones. V Manoru začaly zkoušky a Branson rozeslal pozvánky médiím. Týden před stanoveným datem koncertu ovšem Mike změnil názor. Nebude hrát. Nešlo o žádný vtip, Mike se snažil nervóznímu Richardovi a Simonu Draperovi vysvětlit, že je to dílo vzniklé v nahrávacím studio a že ho nemůže hrát naživo. Branson ho prosil, lichotil mu, ale nebylo mu to nic platné. Nakonec vytáhl z rukávu poslední eso, kterým využil Oldfieldovy slabosti – aut. "Tak dobrá, Miku, když to odehraješ, dám ti tohohle Bentleye..." "Bentleye...?"     Koncert se uskutečnil v červnu 1973 a kromě zmíněného Micka Taylora se k Mikovi připojili kytaristé Steve Hillage ze skupiny Gong, Fred Frith ze skupiny Henry Cow a Ted Speight. Byli zde i David Bedford, Kevin Ayers a Pierre Moerlen, taktéž z avantgardní rockové skupiny Gong, který hrál na bicí a navíc se stal jedním z Mikových blízkých spolupracovníků, kteří se později pravidelně zúčastňovali koncertů a nahrávání nových alb. Ačkoliv byl jako účinkující uveden také Stevie Winwood, koncertu se nezúčastnil, protože nebyl schopen navštěvovat zkoušky a z toho důvodu nemohl hrát. Reakce návštěvníků po ukončení koncertu popsal recenzent z časopisu New Musical Express: "Celé publikum se postavilo a hlasitě se dožadovalo více. Byl to jeden z těch nemnoha případů spontánního výbuchu nadšení a uznání."     Ať tak či tak, album Tubular Bells, které zůstane navždy zlomovým bodem v historii rockové hudby, si získalo srdce mnoha lidí. Bylo pro ně také startovním bodem, od kterého mohli pozorovat změny a objevy v hudbě, které vytvářel jeho autor od svých 19 let až do (hudební) dospělosti. Tubular Bells vstoupilo do britského hudebního žebříčku 14. července 1973 na 23. místě a brzo se stalo na dlouhou dobu jedničkou. Dohromady setrvalo Tubular Bells v britské hitparádě na různých místech po dobu 264 týdnů.     Richard Branson dobře věděl, že ačkoliv vydal hned několik titulů, jedině úspěch Tubular Bells (a v menší míře také alba Phaedra německé skupiny Tangerine Dream) je otázkou bytí a nebytí jeho nové nahrávací společnosti. Neváhal proto podniknout veškeré kroky k zajištění úspěchu. Například trval na tom, že Tubular Bells bude lisováno na nejlepší plast, používaný normálně jen pro vážnou hudbu a nikoliv na recyklovaný vinyl, který se pro rockové nahrávky užíval běžně. Jakmile začaly přitékat peníze z prodeje Tubular Bells, mělo to pro Bransona a celý Virgin dva důležité důsledky. Jednak se poprvé podařilo celé společnosti Virgin omezit věčně tíživý debet a také to dovolilo Simonu Draperovi, jakožto řediteli hudební politiky Virginu a znalci hudby, přihlížet u alb nejen k obchodním ale také k hudebním ohledům jednotlivých děl a umělců. Tím se Virgin dostal do pozice, která u hudebních vydavatelství v té době nebyla zrovna obvyklá a v podstatě mu zajistila visačku značící nezávislé vydavatelství. Jelikož byl na základě dohody Richard Branson Mikovým osobním manažerem, snažil se ho tlačit k různým aktivitám podporujícím jeho album. Mike ovšem pohrdal hudebním průmyslem ve velkém a proto například Bransonovi prosby, aby Oldfield vystoupil v Americe a podpořil úspěch Tubular Bells doléhaly ke zcela hluchým uším. Bransonova hlavní manažerská činnost spočívala v tom, že často zajížděl do nového Mikova sídla Herefordshire, aby se tam v zapadlých vesnických hospodách po večerech oddával ve společnosti svého ostýchavého chráněnce nekomplikovaným rozhovorům s místními rolníky.     Tubular Bells se nakonec prodávalo docela dobře také na trhu v USA, ale trvalo poněkud déle, než zde dosáhlo výraznějších úspěchů. Prodejnost tohoto alba se zvedla, když se v kinech objevil v té době velmi kontroverzní horor The Exorcist (u nás známý pod názvem Vymítač ďábla), jehož režisér William Friedkin v něm použil čtyřminutovou úvodní sekvenci právě z Tubular Bells. Mike nebyl ohledně spojení jeho díla s tímto filmem nikdy konzultován a v několika rozhovorech prohlásil, že z něj příliš nadšen není.     Ve Velké Británii byl vydán také singl Tubular Bells, který vyšel zároveň se zremixovanou verzí alba vydanou v novém hudebním formátu Quadrophonic, který pro dosažení toho správného hudebního zážitku využíval čtyř reproduktorů. K předvedení předností tohoto formátu obsahovala tato "Quad" verze Tubular Bells na konci alba extra přídavek, ve kterém dokola proletělo letadlo (tedy v ideálním případě rozestavění reproduktorů proletělo okolo hlavy posluchače).     Když se Mikovi splnil sen, že v případě vydání Tubular Bells bude mít toto album úspěch, téměř záhy zjistil, že je pro něj dost těžké vyrovnat se z tlakem z něj vyplývajícím. Introvertní povaha, navíc podpořená duševními problémy z mládí, nebyla tou nejlepší přípravou pro rozsáhlou publicitu. Mike neuměl jednat s lidmi, styděl se veřejně vystupovat a obrovský zájem veřejnosti a médií ho doslova vyděsil. To samozřejmě novináři velmi brzo odhalili a vrhli se na něj jako na kořist ve snaze získat co nejbombastičtějští zprávu či rozhovor. Nejznámější výrok zazněl ve vůbec prvním rozhovoru pro časopis Melody Maker, když Mike na konci prohlásil: "Cítím se jako znásilněný." Mike Oldfield tento nápor nevydržel a propadl LSD a alkoholu. "Byl jsem na poloviční cestě k úplnému šílenství," řekl. "Dlouho poté, co jsem to přestal brát, jsem míval halucinace. Pochopil jsem, co to je, být úplný blázen." Vyčerpán z nahrávání Tubular Bells a následné mediální kampaně se stahuje do ústraní, které si našel ve svém novém domově v hrabství Herefordshire. Toto venkovské prostředí, kde se mohl beze všeho stresu procházet po kopcích a pouštět modely letadel, bylo pro něj v té době tou nejlepší volbou. Na tomto místě začal tvořit své další dílo, které pojmenoval po blízkém kopci s názvem Hergest Ridge. Tento hřeben (ridge = hřeben) leží na hranici Walesu a hrabství Herefordshire, jižně od Kingtonu.     Hergest Ridge bylo vydáno v září 1974 a stejně jako u Tubular Bells, i zde šlo o jednotnou kompozici rozdělenou do dvou částí, přičemž autorem veškeré hudby byl opět jen Mike Oldfield. Narozdíl od Tubular Bells, které bylo vytvořeno z velké části v městském prostředí, je Hergest Ridge dítě venkova a jde to hodně znát. "Struktura spousty rockové muziky," řekl Mike: "a struktura městské ulice jsou si skutečně velmi podobné. Mnoho zmatku a mnoho nepříjemných náznaků - věci bouchají, rachotí dveře aut, houkačky. A pak nastupuje hlavní spodní proud - vlaky metra, autobusy, auta, dunění několika miliónů aut na ulicích dává celému Londýnu zvuk jakoby hlasitého brrrr, neuvěřitelně hluboký, cítíte ho až v hrudním koši. Možná to má co do činění s tím, že lidé mají tolik rádi basy. Já basy miluju, je to mnohem krásnější forma tohoto dunění. Na druhé straně Hergest Ridge je klidný, přívětivý, nezatížený zbytečnostmi. Nejsou tam žádné vlaky metra, jen velmi málo dveří aut, spousty otevřeného venkova, oblé kopce a celkový pocit poklidu, duševní pohody a žádná hysterie, zkrátka mnohem krásnější prostředí."     Autoři recenzí ponejvíce psali o části, ve které 90 v mnoha stopách na sebe navázaných elektrických kytar vytvořilo efekt, nazvaný jedním z kritiků "elektronickou bouří". Šlo o výbornou ukázku Oldfieldova perfekcionismu, který ho nutil nahrávat jednu pasáž znovu a znovu, dokud nebyla dle jeho názoru úplně dokonalá. Tato vlastnost zjevně způsobila, že s ním později nikdo nechtěl hrát a nahrávat. Jiný hudebník by se možná spokojil se čtyřiceti, možná padesáti kytarami, ale Oldfield jich pro daný účel musel mít devadesát. Kromě Mika na albu účinkovala také jeho sestra Sally, která společně s irskou zpěvačkou Clodagh Simonds nazpívala vokály, dále June Whiting a Lidsay Cooper (hráli na hoboje) a Ted Hobart hrající na trumpetu. Symfonická forma hudby, kterou Mike užil v Tubular Bells a Hergest Ridge, byla základem také u dalších alb Ommadawn a Incantations, částečně se vyskytovala i u pozdějších alb.     Hergest Ridge dokázalo, že Mike Oldfield rozhodně není žádným instantním umělcem, jak se občas tvrdilo. Album se téměř okamžitě vyšplhalo na vrchol britského žebříčku v prodejnosti alb, kde vystřídalo ... Tubular Bells. Nutno dodat, že albem které později Hergest Ridge srazilo z první pozice bylo opět Tubular Bells. Virgin Records pro posilnění prodejnosti použila i reklamu v televizi, ale proti zamýšlené podobě musela být poněkud pozměněna, protože původně prohlašovala, že album je možno koupit ve "Virginu a jiných neposkrvněných obchodech s hudbou" (Virgin po překladu do češtiny znamená panna nebo panenský, přihlédneme-li k tomu, že je to psáno s velkým V, jde v angličtině přímo o Pannu Marii.). Tento slogan byl odstraněn z důvodu možných námitek ze strany katolické církve.     Ačkoliv někteří z kritiků považovali Hergest Ridge za horší než Tubular Bells, u převážné většiny z nich se těšilo oblibě. Fráze, kterými ho nazývali, byli opravdu různé, za všechny lze uvést hodnocení jednoho z nich, který ho označil za "nejrockovější klasickou symfonii".   V prosinci 1974 se v Royal Albert Hall v Londýně uskutečnili koncerty Tubular Bells a Hergest Ridge v orchestrálním nastudování. Úprava pro orchestr byla u obou děl prací Davida Bedforda, který také hrající orchestr, jímž byl Royal Philharmonic Orchestra, dirigoval. V orchestrálních verzích zůstala zachována sóla pro elektrickou kytaru, která na těchto koncertech hrál Steve Hillage. Mike tato sóla nahrál ve studiu, později byla spojena se studiovou nahrávkou orchestru a vydána na albu The Orchestral Tubular Bells ze začátku roku 1975.     David Bedford zinstrumentoval toto dílo v podstatě bez výraznějšího zásahu do notace, výjimkou byla jedna sekce, odstraněná na Oldfieldovo naléhání. Zásadní změnou byla ovšem intrerpretace. V této verzi rozvinul Bedford orchestrální nápady vysoko nad úroveň standardu. Mike si například při nahrávání stěžoval, že cella hrající part akustické kytary na začátku druhé části, frázují odlišně. "Ale to je ono, Miku", řekl Bedford. "Můžeme udělat zvuk cella podobný kytaře a hrát to více perkusně, ale pak už tam rovnou můžeš použít kytaru. Celý důvod použití symfonického orchestru je vytvořit úplně něco nového - i kdybychom měli postupovat úplně v protikladu k tomu, co jsi dělal ty na tvé desce."     Tyto orchestrální úpravy vznikly hlavně na základě iniciativy šéfa Virgin Records, Richarda Bransona, který tím snad chtěl přiblížit Mikovu hudbu také "serióznějším" posluchačům zaměřeným na poslech vážné hudby. Je asi zbytečné hledat za tímto Bransonovým činem z jeho strany nějakou speciální šlechetnost, jako každému vydavateli mu šlo především o zvýšení prodejnosti u další skupiny potenciálních zákazníků a tedy o peníze. Mikovi se tyto orchestrálky nějak zvlášť nezamlouvaly a jestliže vydání Orchestral Tubular Bells "překousl", tak Orchestral Hergest Ridge už nepovolil a jeho vydání zablokoval. Z tohoto důvodu nikdy nevznikla studiová verze Orchestral Hergest Ridge, ale existuje nahrávka právě z koncertu v Royal Albert Hall.     Tato nahrávka relativně přijatelné kvality se nachází na několika amatérsky vydaných albech (tzv. bootleg) a lze ji nalézt také na Internetu ve formátu mp3 – viz sekce Odkazy.     Ve druhé polovině roku se uskutečnily koncerty těchto orchestrálních verzí ještě v městech Glasgow a Newcastle. V Glasgowě byl kytaristou opět Steve Hillage, v Newcastlu potom Andy Summers (později člen Stingových The Police), orchestrální složku v obou případech zajistil Scottish National Orchestra.     Orchestrální úpravy bylo možno navzdory nepříznivé době vychutnat i u nás. Někdy v druhé polovině 70. let totiž tehdejší Československá televize odvysílala dvojdílný pořad "Rock a klasika", jehož tvůrcem byl David Bedford, neúnavný to propagátor vážné hudby. Proto také vždy polovina pořadu byla věnována zpracování určitého symfonického díla, přičemž v druhém díle pořadu šlo právě o orchestrální provedení Tubular Bells, kde vystoupil s kytarou i samotný Mike Oldfield. Bonbónkem na konci druhého pořadu bylo uvedení krátké skladbičky Fanny Planxty Power, což byl vlastně duet Oldfieldovy kytary a skotských dud v podání Paddyho Moloneye. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsme tyto dva muzikanty měli možnost slyšet spolu a už tehdy jim to velmi dobře ladilo. Fanny Planxty Power nebyla nikdy oficiálně vydána ani na desce ani na CD a vyšla pouze na bootlegu.     Protože humor v hudbě nebyl Mikovi cizí, což se projevilo už s samotném Tubular Bells - konkrétně v části představování hudebních nástrojů, vydal v březnu 1975 singl s názvem Don Alfonso. S pomocí Chrise Cutlera (bubny), Davida Bedforda (zpěv) a Kevina Ayerse (hrál na láhve od vína) Mike vyprávěl příběh toreadora Alfonse, jenž pracoval pro muže jménem "Oxo". V Německu vydaná verze tohoto singlu měla německy nazpívaný text (obsahově trochu jiný) v podání Rolanda Paulicka, který působil ve skupině Tangerine Dream.     V roce 1974 bylo album Tubular Bells nominováno na cenu Grammy v kategorii Nejlepší instrumentální skladba a cenu také získalo.     Další věcí vydanou Mikem Oldfieldem, nyní opět "seriózního" rázu, bylo album Ommadawn. Šlo o album, které po devíti měsících vyústilo opět ve skvělou kompozici symfonického rocku.     "Začalo to získávat jakýs takýs tvar na začátku ledna. Měl jsem jenom dvě krátké melodie, které spolu zněly skvěle a rozvinul jsem je do polohy alba." Ani tentokrát však práce na albu neprobíhala bez komplikací: "Měl jsem spoustu problémů. Udělal jsem celou první stranu dvakrát. Myslím, že s páskem bylo asi něco v nepořádku ještě než jsem ho dostal. Nebo se to mohlo stát tím, že jsem ho tolikrát pouštěl, snad stokrát, a proto se z něho začala uvolňovat vrstva oxidu a tím se stal nepoužitelný. Nikdo neví, co se s ním stalo. Ale je to opravdu dobře, že se to stalo, jinak bych to nepředělal a nebylo by to ani z poloviny tak dobré jako to je. Myslím si, že bych to stejně asi předělal i kdyby se pásek nepoškodil. Ten první pásek měl být zároveň i konečný, ale hned jak jsem si ho po smíchání poslechl, uvědomil jsem si, že to může být akorát tak demo. Byl jsem trochu šokován a musel jsem to udělat znovu." Toliko o poněkud problematické tvorbě Ommadawnu sám tvůrce.     Ommadawn obsahoval proti předchozím dvěma albům více prvků světové hudby, konkrétně africké a irské. Sám Mike hraje na Ommadawnu na velký počet nástrojů, od kytar, přes bodhran až po piáno a zvonkohru, ale tyto prvky přinesly do alba hlavně africké bubny londýnské skupiny Jabula, složené ze čtyř afrických hudebníků (majících jména Julian Bahula, Ernest Mothle, Lucky Ranku a Eddie Tatane) a dudy v podání již zmíněného Mikova přítele Paddyho Moloneye, jinak lídra letité irské folkové skupiny The Chieftains. Účast Paddyho byla zjevně domluvena na poslední chvíli, protože mezi zúčastněnými hudebníky na obalu desky není vůbec uveden a nenachází se ani na skupinové fotografii umístěné na vnitřním obalu (tato fotografie je jen u LP). Je pravděpodobné, že Paddy zahrál party původně určené pro dudáka Herbieho, který měl hrát na northumbrijské dudy a který na obalu i fotce je, ale zvuk jeho nástroje se na Ommadawnu nenachází. Podle některých zvěstí bylo dokončení Paddyho části s dudami výsledkem pozdně-večerních alkoholových seancí, ale Paddy sám uvedl, že ji nahrál poměrně brzo po příjezdu do studia (a ve zcela střízlivém stavu). Dalšími hudebníky byli oba Mikovi sourozenci Terry a Sally, členové pěveckého sboru města Hereford (Hereford City Band), čtyřčlenný rodinný dětský pěvecký sbor The Pernhos Kids, který tvořili sourozenci Jason, Ivan, Abigail a Briony Griffithovi (zajímavostí je, že když se později Mike učil pilotovat, jeho instruktorem byl Martin Griffith, otec těchto sourozenců) a dále také zpěvačka Clodagh Simonds, která nakonec dala tomuto albu jméno. Album mělo být hotovo do září a ještě v srpnu bylo hodně daleko od jakkoliv publikovatelné verze. Clodagh Simonds, která se k Mikovi přidala až v srpnu, jím byla požádána o nějaký text do první části. Nakonec vymyslela irský text, který v angličtině znamenal něco jako: "Kočka je v kuchyni, pije mléko, já jsem blázen a směju se," nebo: "já jsem blázen a zpívám si." Slovo Ommadawn, které v irském textu znamená ono "blázen" (ale může jít i o tzv. moudrého blázna) se Mikovi zalíbilo natolik, že jím okamžitě nahradil pracovní název alba, jenž byl Pickles on my glockenspiel, tedy v češtině "Čurbes na mé zvonkohře". Kromě několika jiných na albu účinkoval také místní hudebník Leslie Penning, který hrál na zobcovou flétnu. Penning hrál také v Mikově verzi lidové skladby In Dulci Jubilo, která byla vydána jako vánoční singl. In Dulci Jubilo se v hitparádě nejvýše umístilo na 4. místě.     Novinkou proti předchozím albům byla přítomnost zpívané skladby On Horseback na konci druhé části. Slova písně napsal Mike se svým kamarádem Williamem Murrayem. Na otázku, jak důležitá pro album tato závěrečná píseň byla, řekl: "Velmi důležitá. V celém albu je něco více než pesimistického, zvlášť na konci první strany. Někomu se to líbí, ale jsou lidé, které to činí velmi nešťastnými. Já sám jsem se toho k smrti bál. Když jsem dělal tu elektrickou kytaru, opravdu mě to strašilo a nemohl jsem spát. A ta písnička o koních je tomu jakýmsi protikladem. Možná ne protikladem, ale do určité míry to svým poklidem kompenzuje."     Skoro celý Ommadawn, vyjma partů afrických hudebníků nahraných v Manoru, byl natočen v nově dokončeném studiu The Beacon v Herefordshire. Studio bylo zřízeno v starobylém kamenném domě, jehož některé části pocházejí ze 13. století. Dům stojí na konci hlubokého údolí, ve kterém se cesta mění v prašnou stezku, což znamenalo, že tam veškeré vybavení (včetně mixážního pultu a klavírního křídla) muselo být dopraveno ručně.     V době vydání Ommadawnu Mike na otázku, zda se snadněji vyrovnává se životem, odpověděl: "Myslím, že ano. Trochu. Jsem trochu silnější. Už pro mě není všechno tak ohromující, jak bývalo. Pomalu si zvykám na to, že jsem, jaký jsem." "Takže jste se konečně naučil žít sám se sebou?" "Tedy, myslím, že jsem právě začal. Skutečně. Myslím, že tahle deska je toho důkazem. Zvlášť druhá strana. Ne, vlastně celá deska. Nezní už tak vylekaně jako ty ostatní. Zní trochu silněji."     Anebo lze uvést jiné Mikovo tvrzení: "Mám z té desky radost. Největší rozdíl oproti předchozím je v tom, že po dokončení Hergest Ridge jsem si nedovedl představit, že bych pracoval dál. Byl jsem strašně vyčerpaný. Ale teď si už dovedu představit, že budu dělat mnohem, mnohem více. Chci se vrhnout na další práci velmi rychle. Takže to pro mě není konec. Samozřejmě, Hergest Ridge nebyl koncem mého psaní hudby, ale já jsem to tak trochu cítil. Ale po dokončení téhle desky cítím, že budu dělat mnohem více hudby, strašně moc."     Přestože většina kritiků vítala Ommadawn jako další triumf Oldfieldovy hudby, někteří z nich nezvládli vnitřní pocit nelibosti nad Mikovým pokračujícím úspěchem, což se projevilo v hodnocení některých z nich. Jeden z britských časopisů o populární hudbě, snad ovlivněn vzrůstající módou uřvaného hospodského rocku oplývajícího hudebním projevem stylu "vraťme se do pralesa", označil Ommadawn za "bezvýznamnou nezáživnou hudbu, výbornou jako pozadí ke slavnostní večerní párty".     Mike v té době nepořádal žádné koncerty a živá vystoupení a ani se žádných neúčastnil, ale občas se objevil jako host na albech jiných hudebníků, se kterými se znal. Jeho hra na kytaru se dá nalézt na albech Davida Bedforda, Edgara Broughtona a Toma Newmana, všechna byla vydána roku 1975. Roku 1976 se, nyní světově proslulý, hudební motiv Tubular Bells objevil v diskotékové skladbě od skupiny Champs Boys, složené z francouzských hudebníků. Jinak nebyl Mike v roce 1976 nějak zvlášť aktivní, jedinou novou vydanou prací byl vánoční singl Portsmouth. Šlo o další Mikovu verzi známé lidové skladby, jejím nejvyšším umístěním bylo 3. místo, tedy o jednu pozici lepší než In Dulci Jubilo. Výtah z Ommadawnu se dal zaslechnout jako znělka k televizního pořadu o koně roku (orig. The horse of the year show).     Aby Mike náhodou neupadl v zapomnění, vydává Virgin Records roku 1976 speciální kompilaci nazvanou Boxed, která obsahuje 4 LP. Na třech byla již vydaná alba – Ommadawn, Hergest Ridge a Tubular Bells (mělo původně zamýšlenou verzi skladby Sailor's Hornpipe včetně povídky v opileckém podání), na čtvrtém LP byly singly. Některé byly skladby jiných autorů, na kterých byl Mike hostem, a kromě již dříve vydaných vlastních singlů obsahovalo LP také dosud nevydaný Speak (Tho' You Only Say Farewell), kde si Mike společně s Davidem Bedfordem i zazpíval.     V lednu 1977 hostoval jako kytarista v hudební suitě Davida Bedforda nazvané The Odyssey. Poté následovalo vydání 2 singlů, William Tell Overture, což je Oldfieldova verze závěrečného motivu z předehry Guglielmo Tell od Gioacchina Rossiniho (1792 - 1868), a Cuckoo Song – opět variace na anglickou lidovku. Ani jeden z nich nedosáhl výraznějšího úspěchu. Ačkoliv se po zbytek roku 77 o Mikovi příliš nevědělo, jeho hudba byla hrána na několika živých vystoupeních. V květnu se znovu konaly koncerty Orchestral Tubular Bells a Orchestral Hergest Ridge (kytarová sóla opět Steve Hillage) a to, co bylo nazváno prvním koncertem Ommadawnu, se uskutečnilo na Trinity College v hlavním irském městě Dublinu v podání Liffoy Light Orchestra. Navíc se Mikovi podařilo dosáhnout změny dříve podepsané smlouvy s Virginem ve vlastní prospěch. Tato smlouva, která se nezměnila od roku 1972, byla podle Oldfielda nevýhodná v tom, že obvyklý pětiprocentní podíl z prodeje pro začínajícího umělce byl odpovídající možná v roce 1972, ale ne o pět let později, kdy Oldfieldova alba de facto Virgin vystavěla v impérium a zisky z nich ho několikrát podržely nad vodou. Poté, co si sehnal právníka, podepsal s Virginem dodatek ke smlouvě, který mu zajišťoval zvýšení podílů na 8 %. Oldfield také sám požádal Richarda Bransona, aby mu nadále dělal manažera, k čemuž Branson svolil s tím, že mu Mike jednou za rok zaplatí odpovídající honorář – jeden sud piva.     I když by mohlo z předchozích odstavců vyplývat, že se Mike v letech 1976-77 "flákal", rozhodně tomu tak nebylo. V období 1976-1978 pracoval na venkově na hudbě, která měla být obsahem budoucího alba Incantations. Později v rozhovoru řekl, že měl v té době jisté psychologické problémy. Mike všechny překvapil také tím, že se po dlouhé odmlce objevil na veřejnosti s krátkými vlasy a náušnicí v pravém uchu. Recenzent Robin Thumper Smith napsal o Incantations v Record Mirroru asi toto: "Strana jedna je hudba 'hopsajících zajíčků čichajících ke kytičkám' z nějakého dokumentárního pořadu BBC2. Ale na začátku druhé strany je Disneyovský výraz přerušen starým fíglem pronikavě kvičivé kytary. Poklidný nápěv je provázen sborem a pravidelně pulsujícími údery vytvářejícími žhavý nádech. Téma je přerušeno džunglovým eposem Cecila B. De Milleho, doplněného bzučivými zvuky a domorodými bubny. Maddy Prior zanotuje kousek z Longfellowovy Hiawathy. Strana tři je zase jako bláznivý anglický madrigal, se sbírkou klokotavých dud a řinčících činelů, než zase začne dominovat kytara. Je nebezpečí, že to už bude nudné, ale v pravý okamžik Oldfield zamete dovedně s dudami tím, že je smíchá opět s hlavním motivem. Celý kousek je protkán vzrůstajícím pocitem naléhavosti. Vrcholí jiskřivými činely a kytarami, spojenými jakoby v jeden celek, vytvářejíc tak hypnotické výření not dervišů. Strana čtyři je fantazie zvuků harfy, která je vystřídána xylofonem a náhlým přechodem do lehkého reggae. Vyvrcholením je bušení žesťů přerušené xylofonem a další kytarou. Na samý závěr je hlavní motiv upraven vytříbenými klávesami."     Incantations bylo vydáno v listopadu 1978. V té době byla britská hudební scéna díky příchodu punk-rocku a s ním provázaných životních postojů jakéhosi cíleného primitivismu a agrese zrovna vzhůru nohama. Protože se Mike v letech 76-78 věnoval tvorbě hudby převážně na venkově, masivní nástup punku ho zcela minul. Když byl v jednom z rozhovorů dotázán na jeho názor na tento nový hudební trend, odpověděl: "Punk-rock? Nikdy jsem o něm neslyšel." Mike později vzpomínal na setkání s představiteli skupiny Sex Pistols, kteří tento nový styl vlastně vynesli na světlo boží, v kancelářích Virginu: "Vypadali jako Venušani, jak si pamatuji, jako malá zvířatka z Venuše. Nerozuměl jsem tomu, byl jsem velmi mladý a věřil jsem Richardovi." Podle historiků byl punk pouze logickou reakcí na rozmach art rocku a podobných směrů v populární hudbě v první polovině 70. let. Mike Oldfield naopak tvrdil, že pro punk byly důležité jedině obchodní schopnosti Richarda Bransona a nic víc. "Všechny ostatní společnosti punk odmítli. Bylo to jen kvůli Virginu ... já se vytratil, protože u Virginu propagovali úplně jiný druh hudby." I když si dobře uvědomoval, že rodící se punkové scéně se dařilo v New Yorku a že skoro tisíc stejně smýšlejících britských skupin následovalo Sex Pistols, odmítl se novému trendu podřídit a ustoupit tak ze směru, který si v hudbě vybral. Protože z vlastní zkušenosti věděl, jaké nadšení je Richard Branson schopen vyvinout, všechny ujišťoval, že punk bylo jeho dítě. "Richard do toho vložil veškerou svoji energii," řekl Oldfield bez hořkosti nebo lítosti v hlase. "Ve Virginu podepisovali smlouvy s těmito punkovými skupinami jako na běžícím páse a já měl problém vůbec někoho sehnat na telefonu. V knize Richarda Bransona jsem četl, že Virgin chtěl změnit image. V prodejnách desek stáhli moje desky z předních regálů a přesunuli je dozadu. Jednoduše využili situace k vydělání více peněz. Mnoho lidí se stalo hodně bohatými a zbudovalo si svá impéria. Kvalita hudby se ale vytratila a zatím se znovu neobjevila."     Poněkud změněná atmosféra hudební scény způsobila, že Incantations nebylo tak úspěšné jako jeho předchůdci, ale i přesto se dostalo mezi 20 nejlepších v Británii. Výňatky z Incantations, Tubular Bells a Portsmouthu byly použity do soundtracku k televiznímu dokumentu The Space Movie od producenta Tonyho Palmera, který oslavoval 10. výročí od přistání amerických astronautů na Měsíci.     K Incantations patří ještě jedna zajímavost. Album bylo totiž později vydáno na CD ve dvou verzích. První edice na CD se uskutečnila v době, kdy byla technologie záznamu na tento nosič přeci jen ještě v počátcích, a tak dovolovala maximální délku záznamu zhruba šedesát minut, což bylo pro Incantations málo. Proto je třetí část na této edici (vydané 1985) zkrácena asi o tři minuty. Druhá edice (1991) je už časově shodná s verzí na LP.

	část:	1	2	3	4