Chudá úroda ze starých polí - Vytrucovaná reportáž z koncertu Mika Oldfielda v Praze

zdroj: MUZIKUS 9/99 - autor: Mojmír Mohapl

V sobotu 24. července hrál ve Sportovní hale na pražském výstavišti studiový multikouzelník Mike Oldfield. Dnešní řádky budou poněkud chudší oproti jiným reportážím, neboť když jsem po předchozí redakční domluvě dorazil v plné polní na místo činu, lidé od pořádající agentury 10:15 Promotion vysvětlili, že mě do zákulisí prostě nepustí, neboť to snad ani není přáním samotných hudebníků, aby jim někdo lezl do kuchyně. Váhal jsem poměrně dlouho, jestli má za takových okolností cenu pro vás vůbec něco psát, ale zvítězilo nakonec vzdorné "A just jo!" Nechci být ale jako ti horníci, co stávkují za další huntování přírody, aby jim zůstalo koryto. Snažím se samozřejmě psát tak, abyste můj organizační handicap pocítili co nejméně. Obrázky mašinek holt nebudou z reálu, ale z prospektů.

Zpravodajské možnosti jsme měl tentokrát s výjimkou účasti na tiskovce před koncertem prakticky stejně jako řadový návštěvník. Ovšem i na té mi mistr na můj přímý dotaz po nástrojích a aparatuře pohodově sdělil, že nejraději hraje na kytaru a na syntetyzátory - a pak se hoňte za typy, značkami a zkušenostmi s nimi. Kromě předání několika zlatých a platinových desek za tuzemské komerční úspěchy se tam řešily spíš Oldfieldovy osobní a rodinné záležitosti (jak taky jinak - včera v Lipsku, zítra v Katowicích, v úterý Stockholm - země je kulatá). Propíraly se jeho hudebně tvůrčí dojmy a průjmy - s kým žije a jestli je po něm pojmenována jen planeta či hned celá galaxie. Podobnost skladeb Moonlight Shadow s místními rádii nedávno hojně cezenou Man In The Rain z jeho předposledního Tubular Bells III. Oldfield nepopírá a tvrdí, že přitom ani nevykradl sám sebe, neboť tyto dvě věci vznikly přibližně ve stejné době, jenom nahrány byly jindy. Na koncertech prostě uvádí jednu nebo druhou. Další verzí jeho zvonů mají být Millenium Bells, kde se chce vypořádat s končícím tisíciletím (podle jeho komentářů ale snad s celými dějinami evropské civilizace - mluvil o starém Řecku, Kristově době, Kolumbovi, Benátském dóžectví...nechme se poddat). Jinak má Michal celkem pět dětí, tři měl s sebou na turné, dvě dcery mu dokonce pomáhaly během vystoupení. Byly na pódiu i při závěrečné děkovačce. Kdybyste někdo chtěl jeho barák na Ibize, tak vám ho prý rád střelí, protože už mu to tam leze na nervy (že já mu neřekl o naší neplacené inzerci!! - rubrika ostatní a noty - prodej). Není po něm pojmenovaná planeta, ale pouze asteroid, čili asi pětikilometrový vesmírný šutr. Sousední jsou po Micku Jaggerovi a Davidovi Bowiem.

Pokud je něco pravdy na tom, že si Oldfieldova produkce nepřála, aby se někdo od tisku potloukal v zákulisí, mohlo to být snad jedině proto, aby nikdo nespekuloval o tom, co z vlastního vystoupení odehráli sami muzikanti a co playback, kterým podle mě rozhodně nešetřili. Tím nechci nijak snižovat Oldfieldovu nespornou hudební osobnost. Samotné jeho dílo se ale odpoutalo od průměru až v nahrávacích studiích, když složil a nahrál své první Trubkové zvonce. Na veřejná vystupování došlo až mnohem později pod tlakem komerčního úspěchu jeho alb a, pokud vím, předcházela jim i důkladná psychologická průprava introvertního umělce. Na mě působil při tiskovce stejně pohodově jako na jevišti, takže průprava asi funguje dál. Oldfieldovo doprovodné těleso čítalo pět stálých muzikantů a muzikantnic a dvě mistrovy dcery, které ze zákulisní strany oťukávaly legendární kolejnice. Pokud internet se jmény zase nekecal (sám Mike představil své spoluhráče velice familiárně), tak v přední frontě stála vlevo hráčka na klávesy a kytary Claire Nicolson, která i zpívala, pokud bylo třeba dvojhlasu. Po pravé straně pódia měla téměř stejně vybaveného kolegu Adriana Thomase (vybaveného nástroji). Vpředu uprostřed samozřejmě Mike Oldfield osobně. Zpočátku vlevo vzadu na praktikáblu (později všude) nepostála a nepostála černá zpěvačka Pepsi Demacque s headsetem na hlavě. Vedle ní baskytaristka Carrie Melbourne - občas hrající, občas rukama zdobně pózující. Sextet uzavíral bubeník Fergus Gerrand vpravo vzadu.

V hudbě samozřejmě převažovaly rozsáhlejší vláčné hudební plochy. Asi ve třetině zahráli na probuzení pěkně od podlahy Moonlight Shadow z desky Crises a pro mě hezčí, protože méně profláknutější Family Man z povedenější Five Miles Out. Zpěvačka Maggie Reilly na nahrávkách mi ale, jářku, přišla jaksi šťavnatější či jistější v textu nebo co, než Pepsi Demacque naživo. Příjemně mě překvapili první částí z třetího skoro už zapomenutého alba Ommadawn (1975), které si řadím k tomu rozhodně lepšímu z Oldfieldovy tvorby. Nechyběly samozřejmě jevištní variace na všechny tři jeho verze Tubular Bells. Tu legendární první zahráli s nádechem současných elektronických tanečních trendů, což mi přišlo i docela na místě. Jednou šla uprostřed a znovu pak jako poslední přídavek. Diváky kapela táhla koncertem jak na vařené nudli, a to ještě dřív, než vůbec na prkna vylezla. Harmonikářka Radúza, co nastoupila krátce po osmé před dychtivou masu tahat držky a téměř po koubkovsku zpěvně trpět, to kromě hvizdu publika málem odnesla osobně. Ale nedala se, holka.

Vedle hudby ctili tvůrci show snad stejně vysoko i stránku vizuální. Možná byly součástí výtvarné kompozice i tři odlišné typy dívek na pódiu - klukovsky brýlatá za klávesami, pějící živočišně černá všudybylka a romanticky křehká sošně se tvářící blondýna zdobená obrovskou basou. Lehce nakouřené pódium s poměrně nízkou podlahou, jaksi uprázdněné absencí obvyklých vyzvednutých bicích, na kterém tak více vynikaly čtyři trojúhelníkové projekční plochy vysoko nad hlavami muzikantů, to celé i s diváky snově nasvětlené bohatým světelným parkem. Pravda, neslavil jsem šedesátiny našeho věčně zlatého, co se konaly nedávno tamtéž, což asi byla výstava techniky, ale tolik dálkově řízených a tak elegantně naprogramovaných reflektorů pohromadě jsem už hodně dlouho neviděl. Výrazně mezi světly převažovaly typy Studio Color a Studio Spot fy High End Systems. Řízené to všecko bylo olbřímím světelným pultem z FOH-zahrádky. Řekl bych, že byl od fy Zero88.

Hlavním zvukovým front-of-house pultem byla Yamaha PM 4000 v 48vstupové verzi, klasický to kus pro podobné akce. Pro nazvučení sálu sloužilo na každé straně 10 kusů na lešení zavěšených reproboxů Turbosound patrně TFL-760H, které byly na spodní straně doplněny pěticí menších, zřejmě TFL-118 od téže firmy, obrácených do předních řad. Pod nimi na podlaze stálo rovněž 10 kousků subwooferů, řekl bych TSW-718 nebo TSW-721, taky od Turbosound. Jsem rád, že zvyk vysoko zavěšovat střeďáky a výškáče pronikl běžně už i na tuzemské koncerty, neboť tak lze stát nepoměrně blíže u krajů pódia bez nebezpečí trvalého poškození sluchu.

Vybavení na prknech mi bylo, bohužel, dáno jen k odezírání. Předně - co mohlo být elektronické či elektrofonické, to taky bylo. Byly to elektronické bicí - pady měl bubeník jednak známého tvaru od fy KAT umístěné efektně na rámu nad hlavou, další rám stál na podlaze. Na něm měl sestavenou bicí padovou soupravu Roland typu V-Drum doplněnou gumovým padem na šlapák. Činely, gong a velký rituální buben za či vlastně nad soupravou byly už akustické a sejmuty mikrofony. Elektrofonický byl i vibrafon páně Oldfielda, stejně jako sada jeho trubkových zvonců vzadu na stojanu. Mikrofony byly od pohledu snad bez výjimky Shure. Na druhý zpěv a Oldfieldovo uvádění byly klasické kabelové SM 58. Hadí zpěvačka Pepsi, hnědá, perlivá a osvěžující, pěla do bezdrátového headsetu nezjištěné značky. Pódiové odposlechy šly muzikantům přímo do ucha, z tvaru krabiček za pasem soudím, že šlo taky o Shure PSM 600 nebo PSM 700. Pódiové klávesy (každý kromě zpěvačky a bubeníka měl k nahmátnutí nějakou tu klaviaturu) byly taky u nás celkem dostupné značky - hlavně Roland, konkrétně A-80 a Korg.

Kytary rozseté ve stojanech téměř po celém jevišti s výjimkou pár španělek vycházely prakticky všechny z osvědčených tvarů Fendera Stratocastera či Telecastera. Podle svítících LEDek měly v sobě i nějakou tu elektroniku a nevšiml jsem si, že by se někdo okolo nich sukoval s kabelem. Ovšem co to bylo - bůh suď. Pětistrunná baskytara v přírodním dřevěném designu ladila se zjevem krásné Carrie, ale na ceduli na krku jsem jí (kytaře) taky nedohlédl. Zajímavě vypadajícím struným nástrojem byl snad šestistrunný krk jako od kytary, ovšem s absencí nějakého lubu v očekávaných místech. Objevil se párkrát na těle Carrie Melbourne, soukala se do něj přes popruhy, jako kdyby to byly dudy, a držela jej svisle. Ale do zvukově hudebního kvasu na pódiu zasáhl mým uchem nepoznán - možná jsem stál blbě na boku. Na basu hrála přes jeden z těch hastrmansky zelených aparátů fy Trace Eliot - bedna & hlava, patrně flašková a s tahacím ekvalizérem. Aparatury kytaristů mně i vám zůstaly skryty v zákulisí. Tož tak.

Pokud pořadatelé koncertů budou i nadále tajnůstkařit s vybavením příšedších hvězd, bude snad dobré příště realizovat technicky orientované reportáže formou čtenářské soutěže o ceny, kdy každý řekne, co tam viděl, a dostane za to kus kabelu nebo tatranku. Doufám ale, že se nám příště zadaří zase tak, jak jsem všichni zvyklí.