MIKE OLDFIELD: Heaven's Open

zdroj: Rock&Pop 17/91 - autor: Roman Ludva

Osmatřicetiletý Michael Oldfield je ve světové populární hudbě zvláštní osobností, vydávající už řadu let nepříliš zvláštní desky. Posluchači, nadšení výtečným a slavným albem Tubular Bells (1973), spílali jeho autorovi v následujících letech více než často, nevědouce, co si mají myslet o popové produkci typu Moonlight Shadow, jež trhaly ve své době hitparádové rekordy. Fanouška náročnější muziky nenadechne patrně ani LP Heaven's Open, ačkoliv...

Materiál, který Oldfield vydal na této desce je dvojrozměrný a naplnil mé představy o současné tvorbě tohoto kytaristy a skladatele jen částečně.

Kratší písňové útvary, zařazené na první stranu jsou určené převážně náročnějšímu diskotékovému publiku a nesou všechny znaky Oldfieldova tanečního rukopisu. Chytlavá, precizně propracovaná aranžmá s jemně tokajícími syntezátory, výborně namíchanými vokály, přičemž ten protagonistův vystupuje v některých pasážích (Mister Shame) velice citlivě do popředí. Autorovy kytarové obloučky známé svou snovostí zní někdy až nebývale mohutně a ostře (No Dream).

V písničkách - ať už to jsou plážovky v reggae náladě (Gimme Back), vrzajímí hammondkami podmalované (No Dream, Heaven's Open) a saxofonovými motivy zpestřené (Heaven's Open) popěvky - se něco děje, ačkoliv populární hudbě příliš nového nepřinášejí.

Z pěti písní první strany zní nejvýrazněji titulní Heaven's Open s častými změnami rytmu i tempa, povedenými kytarovými saxofonovými momenty a se znásobenými vokály.

Téměř dvacetiminutová kompozice jakoby vznášející se ve své křehkosti nad druhou stranou vinylového kotouče představuje hudbu nesrovnatelně jinou. Ze syntezátorových motivů vyjíždí chytře konstruovaná kytarová sóla a v úryvcích tryskající saxofon. Jednotlivé party však zcela jednoznačně přehrává výtečné bubnování Simona Philipse.

Dojem z poslechu tohoto alba lze shrnout jedinou větou: Profesionálně odvedená práce.