Mike Oldfield v kostce i na tapetě

zdroj: MUZIKUS 7/99 - autor: Ilja Kučera ml.

Bylo by asi otázkou spekulací, úvah a bádání moudrých muzikologů, proč právě u nás se těší takové přízni poklidná meditativní hudba někde na pomezí rocku, folku, klasiky a new age, hudba, kterou v její komerčnější podobě produkují takové formace, jako Enigma nebo Era, v poloze hlubší třeba Enya, Clannad, Dead Can Dance a především pak kytarista, skladatel a vlastně multiinstrumentalista Mike Oldfield. Každopádně alba všech zmíněných se tradičně v naší provenienci dostávají na vysoké příčky prodejních žebříčků, aby na nich dlouho setrvala. Snad je to touha po klidu a relaxaci v hektických letech poslední doby, snad je to všeobecná přijatelnost téhle muziky, která širokému publiku nahrazuje skrytou a nepojmenovanou touhu po doušku vážné hudby, asketickým milovníkům klasiky se pak stává důstojným a příjemným odlehčením. Těžko soudit. Každopádně lze předpokládat, že datum 24. července, kdy do Prahy přicestuje na svůj vůbec první koncert zmíněný Mike Oldfield, je jistě datem, které je zatrženo v bezpočtu kalendářů tuzemských posluchačů nejrůznější hudby a nejrůznější generace.

Oldfield, v posledních letech neobyčejně produktivní, přijede do Prahy vybaven novým albem Guitars, které spatřilo světlo světa 24. května. Krátce po jeho vydání zahájil třicetikoncertní turné vystoupením 18. června v Budapešti. Turné nese název Mike Oldfield Then And Now a zamíří do deseti evropských zemí. Po Maďarsku se objeví také v Německu, Holandsku, Španělsku, Dánsku, Estonsku, Rusku, 13. července pak v proslulé aréně londýnského Wembley, aby o den později koncertoval v Birminghamu a konečně 24. 7. na zmíněném pražském vystoupení. Turné představuje Oldfieldův návrat na koncertní pódia po skutečně dlouhé době. Jeho poslední čtyři koncerty proběhly v roce 1993 v Royal Albert Hall a bezmála šestileté pódiové mlčení bylo přerušeno pouze loňskou podzimní živou prezentací předcházejícího alba Tubular Bells III. Podle informací, které byly novinářům dostupné na počátku června, bude kytarista doprovázet kapela složená z šesti multiinstrumentalistů a on sám bude své kytary střídat se syntezátory a různými percussions.

Pohled do připravovaného koncertního programu prozrazuje, že vedle dvou skladeb z novinky Guitars, konkretně písní Embers a Summit Day, zazní průřez alby Tubular Bells 3, The Songs Of Distant Earth, Ommadawn a samozřejmě vzpomínky na jeho hitové singly třeba v podobě Family Man a Moonlight Shadow. Koncertní program by tedy měl poskytnout poměrně velmi reprezentativní průřez dosavadní bezmála třicetiletou kariérou Mika Oldfielda, která je jen mimochodem provázena už více než čtyřiceti miliony prodaných desek.

Podobný průřez, ovšem v podobě tištěné, by vám chtěly nabídnout tyto řádky. Je samozřejmě neúčelné podrobně pitvat celou Oldfieldovu kariéru, neboť k obdobnému účelu může hravě posloužit řada encyklopedií a již vydaných článků. Dovolil jsem si proto ji shrnout jenom jaksi "v kostce". Na druhou stranu bude asi zajímavější podívat se na podrobnější na Oldfieldovy aktivity posledních let, lépe řečeno měsíců, a konkrétně pak na úplně čerstvé album Guitars a rozložit jej jaksi "na tapetě" přímo před očima. A to ostatní, lepé řečeno to podstatné už dopoví kytaristova pražská premiéra.

V kostce

Životní dráha Mikea Oldfielda začíná v anglickém Readingu 15. května roku 1953. Jeho muzikantská pak o pouhých čtrnáct let později, kdy se svou sestrou Sally zakládá folkové duo, se kterým nejen vystupují, ale realizují také první nahrávky. Coby baskytarista působí pak Oldfield až do roku 1971 v doprovodné kapele Kevina Ayrse, nazvané The Whole Wide World, v níž hraje až do jejího rozchodu. Už v roce 1971 se utvrzuje v přesvědčení, že jeho kariéra musí být sólová. Začíná pracovat na jedné z vůbec nejúspěšnějších kompozic rockové a populární hudby, rozsáhlé suitě Tubular Bells, jejíž doposud trvající prodej překročí šestnáct milionů kusů. Dílo je hotovo v roce 1972 a Oldfield s ním marně obchází kanceláře renomovaných a zavedených hudebních vydavatelství. Setkává se pouze s odmítáním a nedůvěrou úředníků, kteří netuší, že od svého prahu odhánějí skutečné zlaté tele (autor pochopitelně míní dílo, nikoliv skladatele samotného).

Jeho beznadějná pouť je nakonec přece jenom úspěšná, když narazí na osvíceného muže jménem Richard Branson, který právě zakládá společnost Virgin Records. Ten Oldfielda finančně podpoří a skladatel začíná v proslulých studiích na Abbey Road natáčet ambiciózní dílo, které v roce 1973 vychází pod názvem Tubular Bells jako první titul nové značky. Deska katapultuje svého dvacetiletého autora okamžitě na výsluní popularity a v britském albovém žebříčku se udrží celých dvě stě šedesát čtyři dní. V září roku 1974 pak Oldfield vydává své druhé sólové album Hergest Ridge, které se do britského albového žebříčku dostává hned na první místo, aby jej po třech týdnech kralování opět popustilo předcházejícím Tubular Bells. Oldfield se k Tubular Bells vrací hned v následujícím roce 1975 a vydává jejich orchestrální verzi pod názvem Orchestral Tubular Bells a v témže roce za dílo obdrží i cenu Grammy. Silně osloven etnickými vlivy africké a keltské hudby píše a vydává ještě v roce 1975 třetí album Ommadawn a o řadu let tak předbíhá celosvětový boom zájmu o etnické hudební vlivy a zejména pak keltskou módu 90. let.

Až do konce 70. let Oldfield píše, natáčí a s úspěchem vydává meditativní, stylově široce otevřená alba, která ovšem nepodporuje koncertně. Jeho introvertní, možná až paranoidní osobnost mu brání jak ve veřejném vystupování, tak ve styku s médii. Rozhodne se svůj osobní problém radikálně vyřešit a podstupuje dlouhodobý psychoterapeutický kurs, který skutečně přinese ovoce. V květnu 1979 je schopen absolvovat své první koncertní turné za doprovodu padesátičlenného symfonického orchestru a velkého pěveckého sboru. Na koncertních pódiích se zabydlí a o rok později zakládá kapelu.

Samotný začátek 80. let ovšem přináší výrazný odklon zájmu od hudby, jakou Olfield produkuje. V obchodech se stále dobře prodávají Tubular Bells, ale nové tituly nevyvolávají ani zdaleka takový zájem. Vkus nové generace publika je přece jenom trochu odlišný. Skladatel se rozhodne rešit nastalou situaci velmi razantně a výsledkem se stává trojice alb, která v 80. letech můžeme s klidným svědomím označit za vysokoškolské učebnice inteligentního popu. Svou hluboce emotivní muzikantskou erudicí směřuje teď k jednoduššímu tvaru kratších písniček s hitovými ambicemi. V roce 1983 vycházejí jeho písníčkové Crises, o rok později Discovery a v roce 1987 Islands. Nově nastoupená cesta přináší skutečně kýžený úspěch a na světě se objevují hitovky jako Moonlight Shadow, Shadow On The Wall, To France nebo Islands, sugestivní a silně invenční písničky, které postupem let potvrdí svou nadčasovost a trvanlivost. Současně ale tento Oldfieldův tah naznačuje to, co skladatel potvrdí plně v letech devadesátých, totiž jeho vůli udržet se na výsluní a cílevědomě tomuto záměru přizpůsobovat svou autorskou činnost.

Není proto divu, když se v roce 1992 vrací ke své vlastní legendě, která se už současně stala jeho nepřekročitelným stínem, tedy ke skladbě Tubular Bells, a vydává přepracované Tubular Bells II. Z komerčního hlediska je to opět trefa do černého, protože jenom na domovských britských ostrovech se novinky prodá více než šest set tisíc výlisků a celosvětový prodej překročí dva miliony. Oldfield se při nahrávání Tubular Bells II opírá o nové technické možnosti, které mu poskytuje překotný vývoj, jaký zaznamenala za poslední léta jak technika studiová, tak možnosti klávesových nástrojů. Fascinace novými prostředky se pak v plné míře projeví na dalším Oldfieldově albu, velice sugestivní kompozicí The Songs Of Distant Earth z roku 1994. Skladatel je tentokrát inspirován sci-fi literaturou Artura C. Clarka a prostor pro rozlet jeho tvůrčí fantazie mu tentokrát poskytují nekonečné vesmírné dálky. Z pohledu roku 1999 je novinka asi nejsilnějším počinem z Oldfieldovy dílny, ať už z hlediska hudebně-invenčního nebo z hlediska celkové propracovanosti, která ústí v neobyčejně strhující atmosféru celého pětapadesatiminutového díla.

Rok 1996 pak přináší další obrat v Oldfieldově tvorbě, ale i v jeho osobním životě. Stěhuje se na ostrov Ibiza a sám opakovaně zdůrazňuje, že právě tady a teď začíná jeho docela nová a docela odlišná životní etapa. Jejím odrazem je album ze srpna 1996 nazvané Voyager. Silně intimní deska značně opouští technickou fascinaci a kytarista se na ní vrací ke svým kořenům ve folklórní, irské, skotské a vůbec keltské hudbě. Bylo by nespravedlivé obviňovat Oldfielda z komerčních záměrů, díky kterým by se právě v té době vrcholící světové keltské módy přimykal k prastarým vlivům, protože v jeho hudbě jsou silně patrny už od samého počátku. V rámci spravedlnosti ovšem nelze zcela opominout možnost, že právě tahle všeobecná móda ho přiměla sáhnout k odkazům starých národních písní právě v době, kdy se těší takovému úspěchu. V jednoduchých, citlivých a prostých aranžmá s větším příklonem k využití akustické kytary se Oldfield dle vlastních slov snaží oživit staré mýty a legendy, skryté v písních tohoto etnika. Mimo jiné najdete na desce také proslulou irskou baladu She Moves Trough The Fair, kterou Oldfield slýchával o Vánocích od svého otce v původní podobě a právě tu, s níž v docela jiném pojetí a pod názvěm Belfast Child vedli Simple

Minds v roce 1989 britskou singlovou hitparádu.    Čtyřiačtyřicetiletý skladatel zřejmě opravdu nabírá novým životem na novém místě nový dech, který je od této chvíle dokumentován každoroční produkcí nového alba. Tím následujícím je výběr The Essential z roku 1997. Na jednu stranu přináší poměrně dokumentární průřez Oldfieldovou dosavadní kariérou, na druhou stranu ovšem dokazuje, že je poněkud hříšnou myšlenkou vytrhávat jednotlivé části z původně komplexně pojatých alb a že Oldfieldova hudba s výjimkou písničkové produkce 80. let není tou pravou k sestavování výběrů. Na The Essential ovšem Oldfield zatím v náznaku potvrzuje i to, o čem už byla řeč, tedy vůli cílevědomě udržovat své jméno na výsluní. Nejjednodušším způsobem je navazovat na osvědčené a už vyzkoušené praktiky tak, jak učinil v roce 1992 vydáním Tubular Bells II.

Aktuální výběr přináší coby ochutnávku z příštího alba i skladbu Tubular Bells III. Tentokrát silně zremixovanoou, podloženou smyčkou současné rytmiky a popravdě řečeno poněkud zbavenou svého někdejšího půvabu. Album pod osvědčeným názvem Tubular Bells III. pak vychází na samém sklonku léta 1998. Světová rádia z něho o překot hrají singlovou písničku Man In The Rain, ve které i sebevětší laik hravě rozpozná cílenou koláž osvědčených tutovek Moonlight Shadow a To France, v závěrečném sóle takřka doslovnou. Jinak deska s nyní už nezvykle krátkou stopáží čtyřiceti sedmi minut přináší klasicky příjemný a klidný oldfieldovský materiál, obdobně emotivní, žel méně invenční než jeho nahrávky z dávných časů.

V souvislosti s vydáním Tubular Bells III se Oldfield loni v září rozhodne přerušit i koncertní mlčení a představit se osmi tisícovkám diváků na deštěm zmáčeném vystoupení v londýnském Horse Guard's Parade. Vystoupení přinese i pikantní konflikt mezi skladatelem a britským tiskem. Ten v několika dnech před koncertem spekuluje o tom, zda Horse Guard's Parade, tradičně vyhrazený produkci umělců ze světa vážné hudby, je tím pravým místem pro Oldfieldův koncert, a naopak, zda Oldfield je dostatečně důstojným umělcem pro toto pódium. Kytarista reaguje zcela prozaicky a nahněvaně zruší veškeré smluvená interview a na média jednoduše zanevře. Nicméně jeho nově nastoupené pracovní tempo se nemění a Oldfield už má v hlavě další projekt.

Na tapetě

Neuplyne ani rok od vydání Tubular Bells III, které je datováno na 31. srpna 1998, a na trhu se 24. května 1999 objevuje kytaristova novinka Guitars. Té ovšem předchází ještě jeden počin ne přímo ze skladatelovy dílny. Jedná se o dubnovou kolekci remixů pod názvem Secrets/Far Above The Clouds, které obsahují dva kompaktní singly a jeden klasický dvanáctipalcový z produkce několika popředních remixérů. Vlastní deska Guitars ovšem nemá se zvukovou technikou remixérů valně společného a představuje naopak opětovný příklon k silně kytarovému zvuku, a to jak elektrickému, tak akustickému. Na desce tentokrát opravdu výhradně solově nahrál veškeré kytarové party od akustických až po využití MIDI kytar Mike Oldfield osobně a sám naprogramoval i všechny potřebné sequencery. Album vzniklo v Roughwood Studios za zvukové spolupráce Bena Darlowa. Deset skladeb se směstnalo na ploše pouhých dvaačtyřiceti minut a jeho celkový sound opravdu odpovídá výstižnému názvu Guitars. Jak tedy albová novinka Mika Oldfielda vypadá nejen na základě poslechu, ale i prostřednictvím skladatelových postřehů a informací?

Otevírá ji výrazně akustická skladba Muse. Jednoduchá, prostá, nahraná pouze na dvě kytary, která dostala do vínku úkol celé album zahájit, svým způsobem jej představit a naladit posluchače na to, co jej v následujících minutách čeká. Vzápětí přichází Cochise. Oldfield vysvětluje, že písnička je volně postavená na prvních dvou taktech zeppelinovské Whole Lotta Love, kterou on sám osobně považuje za jednu ze svých vůbec nejoblíbenějších skladeb. Faktem zůstává, že přiznaná inspirace je opravdu velmi volná a obě skladby spolu korenspondují jen velmi vzdáleně. V rockové muzice je bezesporu pěkná řádka daleko bližších a nepřiznaných.    Ale vraťme se ke třetí skladbě nového Oldfieldova alba Guitars, kterou je synteticky vzdušná a klávesově romantická Embers. Vznikla jako úplně první titul pro desku. Snivou plochou kláves se tu proplétá melodické sólo, pro které Mike Oldfield zvolil jednu ze svých nejvzácnějších a nejoblíbenějších kytar, klasickou španělku z dílny světoznámého kytaráře Ramireze. Zdůrazňuje, že právě tento nástroj mu učaroval měkkým hlubokým zvukem basových strun, silně připomínajícím cello. Jako čtvrty titul alba přichází skladba Summit Day. Hned v úvodu vás obejme svým hlubokým hallem, v němž jako by se o bezútěšné, kamenné boky velehor odráželo mnohonásobné echo elektrické kytary. Skladba byla inspirována knihou Into Thin Air spisovatele Johna Kraukauera, popisující tragické události seběhnuvší se na Mount Everestu. Olfield tuto skladbu zkomoponoval současně jako poctu památce těch, kterým se nejvyšší hora světa stala osudnou a o kterých se v knize dočetl. Poselství písně odpovídá i její finále, v němž se typicky plačtivý oldfieldovský motiv spojí v mohutné gradující unisono, aby záhy nenávratně zanikl pohřben v závěrečném akordu.

Protiváhu pak představuje pátá skladba na albu Out Of Sight. Je postavena na zatěžkaném až blacksabbathovském motivu, zdobena kusými hardrockovými sóly a představuje jakousi bigbítovou protiváhu své fatální předchůdkyně. Rovněž poctou, nicméně úplně jiným směrem, je následující skladba, výstižně nazvaná B.Blues. Jak lze snadno dešifrovat z jejího názvu, je míněna jako pocta bluesovému králi B.B.Kingovi. Podle vlastního tvrzení tu chtěl Mike Oldfield nejen vzdát hold svému obdivovanému kytaristovi, ale svým způsobem také reflektovat jeho styl hry, jeho pojetí a jeho práce s tónem. Skladba nemá být kopií Kingova projevu, ale jakousi muzikantskou abstrakcí, vlastním vyjádřením toho, jak na Oldfielda hra B.B.Kinga působí.

Po houpavém blues, následuje čtyřdílná kompozice Four Wind, tedy skladba, která transparentním způsobem dokumentuje, jak na charakter hudby působí vlivy, které přináší vítr ze čtyř světových stran. Totéž téma je zpracováno ve čtyřech orchestrálních podobách. Ze severu v drsné souhře zkreslených elektrických kytar a bezpražcové basy přichází ostrý, chladný a bouřlivý vítr, aby se záhy motiv změnil na líný, uvolněný pocit letního dne. Ve třetí části se instrumentace přesune do dominantního zvuku sitáru, aby zdůraznila východní, zejména pak indické inspirace, a v části poslední symbolicky přinášené západním větrem zazní téma v tremolem rozechvělé kytaře a v klasickém westernovém aranžmá.

Podnět k napsání osmé skladby na albu nazvané Enigmatism, daly Miku Oldfieldovi zvukové možnosti MIDI kytary. Akusticky zvonivým základem se tu proplétají melodické motivy, využívající zvukové šíře takového technického postupu. Moderní elektronika ovšem zůstává pouze citlivě dávkovaným kořením a ačkoliv stála sama u zrodu skladby, nepohltila ji.

Out Of Mind je přiznanou láskou Mika Oldfielda k rokenrolové muzice a k syrovému zvuku kytary, o který se tahle muzika opírá. Pro její nahrání využil Oldfield kytarový syntezátor, konkrétně program zvaný Keith Richards, a celá skladba je vlastně pocitovou reflexí, která vychází ze samplovaného soundu nástroje legendárního kytaristy Rolling Stones. Po ní pak přichází už jen závěrečná, desátá skladba From The Ashes, která je vlastně modifikací titulu Embers. Kytarista se tu ovšem rozhodl vrátit se k náladě svého keltského alba Voyager z roku 1996 a zpracovat dané téma v tomto duchu.

Tolik pohled na albovou novinku Mikea Oldfielda Guitars. Nicméně jen posluchač může vynést spravedlivý soud nad tím, zda jsou Guitars narychlo spíchnutou hříčkou obratného muzikanta, nebo zda jsou silným, smysluplným a hodnotným albem. Zda vždycky z železnou pravidelností platí ono známé přísloví, že méně znamená více, či zda absolutní platnost tohoto hesla má v hudebním světě i své vyjímky a trhliny. Nakonec, pravda bývá vždycky někde uprostřed a je to právě jen vnímavý posluchač, kdo o ní rozhoduje. A to platí i o bohaté diskografii kytarového mága Oldfielda od prvního po poslední album.