Tak jako herce Petera Falka, byť by se třeba rozkrájel, si bude většina diváků navždy ztotožňovat s postavou poručíka Columba či při vyslovení jména Pierre Brice se všem automaticky vybaví ušlechtilá tvář Vinnetouova, podobný podmíněný reflex u každého určitě zafunguje i v případě Mikea Oldfielda a jeho Tubular Bells. A to přesto, že od vydání veleúspěšného multiinstrumentalistova debutu uplynulo bezmála již třicet let a sám muzikant má od té doby na svém kontě desítky dalších titulů. Ostatně nehynoucí slávu trubicových zvonců po celá léta přiživuje svými opětovnými návratky k nim v nejrůznějších podobách a provedeních samotný Oldfield, čehož nejčerstvějším důkazem budiž právě toto album.
  Vždy bude patřit k vděčným historkám připomínka toho, jak s neobvykle koncipovanou, na gradujících repeticích založenou nahrávkou bez použití bicích i pěveckých partů a navíc s přímo sebevražednou stopáží vypoklonkovaly kdysi neznámého mládence všechny nahrávácí společnosti. Dodnes si mohou drbat hlavu, neboť Tubular Bells šly posléze na odbyt po milionech.
  Osobně se domnívám, že i dvě následující, z obdobného schematu vycházející Oldfieldova alba Hergest Ridge a Ommadawn za svým starším sourozencem kvalitou nijak nepokulhávají, ale málo platné, prvenství, a tedy i náležitá glorifikace jim zkrátka nenáleží.
  Co očekávat od nejlepších zvonů? Samozřejmě, přehrání podstatné části základního opusu (včetně ukázek z jeho symfonické verze s devadesátičlenným orchestrem a živého záznamu, kdy se na pódiu sešlo jen o tři desítky účinkujících méně), jež skromně doplňují dvě části Sentinel a The Bell z Tubular Bells II (důsledně ovšem koncipovaných jako pouhá variace jedničky) a závěrečných skladeb z v Ibize roztančených Tubular Bells III (Far Above The Clouds) a dějinami procházejícím The Millennium Bell.
  Stále slušivý, ale přece jen už trochu obnošený komplet, který až na pár módních doplňků určitě již každému dávno visí v šatníku.