XXV The Essential Mike Oldfield

zdroj: Big Beng 44/97 - autor: Bohouš Němec

Mike Oldfield je na scéně pod svým jménem již pětadvacet let a právě tohle výročí oslavuje výběrovým diskem, který pokrývá skoro celou jeho kariéru. Kariéru nebývalého multiinstrumentalisty, šikovného producenta, aranžéra a samozřejmě úspěšného skladatele.    Svou dráhu započal koncem šedesátých let, kdy nahrál se svou sestrou akustické LP. To mu bylo patnáct. O dva roky později hrál na kytaru u Kevina Ayerse v The Whole World. Uběhly tři roky a dvacetiletý mladík představil světu ojedinělou koncepčně instrumentální desku Tubular Bells. V tu ránu Oldfield získal klíč do velkého světa. Právě touto kompozicí začíná hodinová procházka středověkých zvukových pochodů, esoterických nálad a rajských potěšení, které tak báječně evokují staré časy a snivé nálady. Možná právě proto většina (hlavně ty nejstarší) zastoupených písní funguje i dnes a myslím, že budou i v příštím miléniu. Jak je u Oldfielda zvykem, drtivou většinu nástrojů obhospodařil sám, a tak téměř přísně chronologicky řazená kompilace krůček po krůčku stoupá až k závěrečné novince. Z dalších dvou vysoce ceněných alb Hergest Ridge (1974) a Ommadawn (1975) zde najdeme obě titulní skladby, po nichž následuje skok do dalšího silného projektu Incantations (1978) prostřednictvím titulního kousku.    Kdo by neznal Moonlight Shadow (Crisis) s vokálem 'milosrdné sestry' Maggie Reilly. Hit z třiaosmdesátého několikrát denně rotuje v každé rozhlasové stanici a ukazuje Oldfielda také v poněkud rockovější podobě. Jaká škoda, že zde chybí To France z roku následujícího. Neodpustitelné! Návrat do poloviny sedmdesátých let tvoří Portsmouth na řadovce dosud nevydaná. Good News je ze soundtracku Killing Fields (1984) a další novinky jsou remixy Sentinel a The Bell z 'trubkových' zvonů II (1992). Osobně jim moc nefandím, ale pokud je vytvořen takto citlivě s duchem originálu, neprotestuji. Jen spodek je více syntetický. Polovinu devadesátých let zastupuje Let There Be Light a Only Time Will Tell ze Songs Of Distant Earth , resp. Women Of Ireland a The Voyager ze stejnojmenného CD. U nich je znatelný posun více experimentovat se zvukem. Rock jako takový je zcela v nenávratnu, zůstaly jen syntezátory a vzdušná kytara. Je zajímavé, že takto laděná alba se vždy hůře prodávala. Možná proto vznikla záchranná 'dvojka' zvonů a ve výrobě je i třetí díl Tubular Bells, ze kterého je zde ochutnávka v podobě titulní kompozice. Těžko soudit podle jedné ukázky, ale pro příznivce staré klasiky zbytečně moderní. Tam jsou dnes jiní a ti staří čekají na něco jiného. Něco svého, co znají a jsou ochotni vstřebat. Každopádně Mike Oldfield neřekl zdaleka své poslední slovo.    Na závěr bych rád vzkázal firmě, že takhle odfláklé výběry nedělají ani někteří piráti. Deset stránek bookletu je zcela nesmyslně zaplácnuto jakousi mazaninou. Kde jsou vyčerpávající informace, foto, využitá kapacita CD atd. Já vím, vánoce se blíží. Co takhle příště 2CD?!