Mike Oldfield - mezi logikou a překvapením

zdroj: Nedělní noviny 2.1.2000 - autor: Ivan Šiler

Millenium Bell. Tak se jmenuje album, na jehož pozadí se Mike Oldfield přesně o půlnoci na Nový rok stal jedním z prvních hudebníků, kteří ve své typické roli vykročili vstříc novému tisíciletí. Jeho stejnojmenná show se z pátku na sobotu uskutečnila v Berlíně a její program tvořil až na výjimky repertoár nové nahrávky. "Je to nejdůležitější projekt mé kariéry. Vložil jsem do něho vše, co jsem se dosud naučil, všechno, o čem byl můj život," říká proslulý multiinstrumentalista a skladatel, jehož nikdy nebylo možné vinit z neupřímnosti. A přitom bychom jen stěží našli umělce, který by byl současně tolik obdivován a haněn. Na pokraji šílenství "Otevírá se vám nová a nezmapovaná teritoria s hudbou, jež kombinuje logiku a překvapení, slunce a déšť...," Těmito slovy slavný diskžokej John Peel popsal Tubular Bells, rockovou suitu, s níž Oldfield před více než čtvrt stoletím ohromil hudební svět. V díle sedmnáctiletého mladíčka se tehdy kritici snažili nalézt paralelu k tvorbě Sibelia, Vaughana Williamse či Michela Legranda a společně s publikem tonuli v extatickém nadšení nad Oldfieldovým výjimečným talentem. Z dvaadvaceti hudebních partů pro různé nástroje nahrál plnou dvacítku sám. Album, kterého se prodalo šest milionů kopií, je dodnes považováno za nejslavnější instrumentální nahrávku. Ale jeho autor tehdy ještě zdaleka nebyl připraven ze svého úspěchu těžit a stanout světu tváří v tvář. Když se ohlíží do minulosti, vidí autistu, přemoženého noční můrou. "Moje matka byla vážně nemocná - fyzicky i psychicky. Hudba byla jediný alternativní svět, kam jsem mohl uniknout. Byla pro mě spasením, když se moje realita stávala nesnesitelnou. Jak jsem ale začal hrát, stal jsem se úzkostným a neschopným komunikovat s vnějším světem." Mika Oldfielda se stále častěji zmocňovala nezvladatelná panika. Pronásledovala ho představa, že se každým okamžikem musí stát něco strašného. Ve vleku své psychické lability prožíval úspěch desky Tubular Bells vskutku svérázně: "Obrátil jsem se k alkoholu a LSD, abych tomu, co se kolem mě dělo, unikl. Bylo to jako postupná cesta do pekel. Ještě rok na to jsem se nemohl zbavit halucinací. Pochopil jsem, jak se musí cítit lidé, kteří se ocitnou na pokraji šílenství." Druhý dech Keltská hudba a skromná venkovská usedlost ve Walesu - to byl počátek jeho ozdravné relaxace ve druhé polovině 70. let, v nichž vydal jemná náladová alba jako Hergest Ridge či Incantations. Na úspěch Tubular Bells částečně navázal jen titulem Ommadawn. Důmyslný zvukomalebný skelet tohoto alba vystavěl za spoluúčasti Paddyho Moloneyho (kapelníka folkové legendy Chieftains) na souhře afrických a irských hudebních motivů. Skutečně procitl až v roce 1978. "Náhle jsem si uvědomil, že žiji výhradně ve svém vlastním světě. Tehdy jsem neměl žádné přátele a moje kariéra šla pozvolna ke dnu. Cítil jsem, že bych měl opustit svou ulitu a konečně se problémům postavit." Řešení? Radikální a možná právě proto opravdu přínosné. Ve svých pětadvaceti letech podstoupil Oldfield kontroverzní psychoterapeutický program Exegesis. Dynamické terapeutické metody jej konfrontovaly s vlastním strachem a pomohly mu oprostit se od zhoubných zábran. Výsledkem byl velký comeback v podobě výtečného alba Platinum, na kterém si chytře a hlavně vkusně pohrál se skladbami Phila Glasse či George Gershwina. Během 80. let chytil druhý dech a definitivně rozbil svou pověst skladatele dlouhých instrumentálních koláží. Právě v té době natočil svá nejlepší, písňová alba, na kterých se uvedla řada slavných i méně známých (ovšem nikoliv méně zdatných) vokalistů. Z nich nejvíce zapůsobila hlasově skvěle disponovaná Maggie Reillyová. Oldfield versus Virgin Nic z toho ovšem nezapůsobilo na Oldfieldovu domovskou vydavatelskou firmu Virgin. Jako by její manažéři zapomněli, že to byl především Oldfield a jeho prvotina Tubular Bells, díky které se firma téměř okamžitě po svém vzniku etablovala v hudebním průmyslu. Na druhé straně majitel značky, dnes jeden z nejvlivnějších britských byznysmenů a také populární balonový vzduchoplavec Richard Branson, nezůstal k Oldfieldovi nikdy chladný. Jen od samého počátku spolupráce jasně a striktně odděloval obchodní a lidskou stránku jejich přátelství. Na nepříjemnou pracovní atmosféru doplácel Oldfield již v čase Tubular Bells. "Nikdy nebylo možné se na ně úplně spolehnout. Připoutali si mě k sobě závazkem na deset alb, když mi bylo devatenáct. Pak už mě jen nenáviděli za mé instrumentální skladby, které podle nich nemohly nikoho zajímat." Na přelomu 80. a 90. let opustil Oldfield konečně Virgin a podepsal novou smlouvu se společností Warner Music. V duchu ale zůstal ještě nějaký čas Bransonovým dlužníkem. "Nemohu říkat, že to, co se stalo mezi mnou a Virgin, by byla Richardova vina. Byl prvním, kdo Tubular Bells označil za nahrávku budoucnosti. Ale nikdy se také netajil tím, že mu hudba zase tolik neříká. Virgin byla pro něho jen příležitost, jak stvořit významnou obchodní společnost a v pravý čas ji s velkým ziskem prodat." Mladé publikum zralého umělce První nahrávku, kterou Oldfield vydal pod křídly Warner Music, byla nová verze jeho klasického díla. Nahrávka jeho Tubular Bells II, které se prodalo více jak dva milióny nosičů, nejenže oživila vzpomínky na slavnou minulost, ale aktualizovala Oldfieldův talent již pro třetí generaci hudebních fanoušků. Nepřekvapilo proto, když si před pěti lety zcela podmanil futuristicky založené publikum vynikající konceptuální nahrávkou The Songs Of Distant Earth. Album inspirované stejnojmenným románem Arthura C. Clarka, nahrál s využitím "vesmírných" zvuků syntezátorů a nasamplovaných rytmů z oblasti etnické hudby. Snad poprvé přitom neskrýval, že je konečně šťastný jako člověk i umělec. Po letech sebezpytu, jako kdyby se Oldfield náhle smířil se světem. Jeho fanoušci z let sedmdesátých, kteří mu nikdy neodpustili, že na koncertech přestal hrát staré skladby, ho sice zčásti opustili, na jejich místo však záhy nastoupila mladá krev. Ta mu zůstala věrná dodnes, kdy je po něm pojmenována planetka kroužící v hlubinách vesmíru a kdy má na svém kontě již třetí pokračování svých slavných Tubulárních zvonů. To představil veřejnosti před dvěma lety, a jak zdůrazňuje, ani v tomto případě nebylo účelem bezmyšlenkovitě těžit z dnes už klasické předlohy. Millenium Bell je však ve srovnání s jeho "tubulární" ságou něco zcela odlišného. Hloupé řeči hloupých kluků Album Millenium Bell Oldfielda staví do role umělce, který si je vědom své pověsti i silných stránek, ale hřešit na ně odmítá. Ačkoliv ani před prahem nového tisíciletí nepřesáhne novým dílem rozměr prvních Tubular Bells, nelze mu upřít, že do nového roku vstoupil s další nadprůměrnou konceptuální nahrávkou. Škála podnětů, které ho přivedly k nahrání jednotlivých převážně instrumentálních skladeb je široká. Z konkrétních témat jej oslovily vznik křesťanství, k němuž se aktuální letopočet bezprostředně váže, objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, pozůstatky incké kultury, rozkvět Benátské republiky, období prohibice ve Spojených Státech, legendární Churchillův proslov během náletů na Londýn za druhé světové války nebo návštěva domu, ve kterém se ve stejné době skrývala před fašisty Anna Franková se svými rodiči, a pochopitelně oslava Millenia. Z těchto jednotlivých listů vyjmutých z biografie lidstva Oldfield sestavil lehce patetického hudebního průvodce napříč tisíciletím, aniž by vykrádal nápady druhých nebo jen opisoval vlastní úspěšné vzorce. Spíše než výrazně identický zvuk své kytary vsadil na hutnější symfonické plochy a zejména výrazné perkuse. Dobře si vedl i při svých nenápadných techno-výletech ve skladbě Mastermind a vybraných pasážích titulní kompozice. Pokud by Millenium Bell nahrál někdo jiný, kritika by patrně poukázala na nový mimořádný talent. Jejího skutečného autora však spíš jen vezme na milost, a to jako obvykle nikoliv z důvodu, že by jej považovala za hudebníka bez invence, ale jen proto, že svůj originální a dosud stále nenapodobitelný rukopis Oldfield odmítá oprostit od romantické machy. Reakce umělce na tuto výtku je následující: "Pro mě to jsou hloupé řeči hloupých kluků. Vždyť problém dnešního světa je právě ten, že se mu nedostává romantiky."