Od zvonu ke zvonu - 18 desek MIKA OLDFIELDA

zdroj: ROCK&POP 22/92 - autor: Josef Vlček

Dát dohromady něco o Miku Oldfieldovi je hrozně těžké. Vždycky se vyhýbal novinářům a když měl záchvaty komunikace, vykládal co mohl, aby se tisku zalíbil. Vlastně ani neměl co vykládat, protože všechno se snažil říct svou hudbou. Ta je v podstatě naivní a prostá, tak jako občas se objevivší Oldfieldovy názory. Byl to první velký apolitický muzikant v generaci, která si představovala, že změní svět. A je to jeden z mála muzikantů, kteří dodnes žijí v představě 'good old England', i když se svět a s ním i Anglie řítí úplně jiným světem. Jeho alba jsou zákoutím pohody, tak jak jí vídáme na fotografiích z anglického venkova. Zelené pastviny a prázdné polní cesty. V této náladě nahrává desku za deskou už celých dvacet let. 15. května příštího roku mu bude teprve čtyřicet

Tubular Bells (1973)

V roce 1971 odešel sedmnáctiletý Mike Oldfield ze skupiny Kevina Ayerse a začal pracovat na svém velkém díle. Musela to být instrumentálka s dominujícími kytarovými party, protože něco podobného zbožňoval odjakživa. "Když to vypadalo, že Ayersova kapela se rozpadá, koupil jsem si magnetofon a půjčil varhany. Je to neuvěřitelné, ale to první, co jsem na nich zahrál, se později stalo úvodní sekvencí Tubular Bells." Oldfield vzal hotové padesátiminutové demo a nabídl ho gramofonové firmě Harvest, u níž s Ayersem vydával. Líbilo se jim to, ale pak ucukli. Z CBS ho vyhodili, že se to nedá prodat. Ve WEA ho pochválili, ale nic víc. Jediný, kdo projevil zájem, byl Richard Branson, který právě zakládal vlastní gramofonovou firmu Virgin a sháněl různé pomalu už plešatějící hippies, kteří by u něj vydávali desky. Ale ani tady to nešlo lehko, protože Bransonova parta nahrávání celý rok odkládala - do doby, než měla k dispozici prvotřídní studio Manor. Pak dostal týden na nahrávání a když deska pořád ještě nebyla hotová (stihl za tu dobu jen půlku první strany), vlastně se do Manoru nastěhoval a využíval každou chvíli, kdy bylo volno, aby ve své práci pokračoval. Živil se tím, že pomáhal nahrávat i dalším koním první generace kapel z Virgin, ale jak třeba členové Henry Cow v Praze vzpomínali, za moc jako zvukový technik nestál. I nad Tubular Bells ztratil po čase nadhled a rád přiznával, že kdyby nebylo zvukového technika Toma Newmana, nikdy by je nakonec nedal z šedesáti nebo sedmdesáti různých pásků dohromady. Nejvíc prý se natrápili s partem akustické kytary a varhan na druhé straně a dodnes s tímto úsekem není spokojen.

Když album vyšlo, vyrazilo všem dech. Představte si jednu velkou skladbu, která najednou splnila všechny ideály rocku - ani vážná hudba, ani rock, ani folk, ale všechno dohromady v podobě těžko definovatelné. Kritika se snažila pro desku najít místo - nejčastěji ji kladla do prostoru, jemuž se někdy říká populární klasika. To jest kousky, které jsme občas zvyklí slýchat od orchestrů na lázeňských promenádách - stylizované pochody, romantické snivé melodie, nejznámější klasické kousky jako Schubertovo Snění nebo Brahmsův Uherský tanec. Oldfieldova skladba, která někdy spíš vypadá jako vychloubání se, kolik nástrojů doma má, však obsahuje (zvláště v úvodní partii) velmi dramatický element, pro nějž byla (bez autorizace) vybrána jako hudební doprovod k známému filmu Exorcist (Vymítač ďábla).

Tvrdívá se, že dodnes se prodalo 18 milionů kusů Tubular Bells. Před několika roky přišli v Německu dokonce s její diskotékovou úpravou. Ale v době, kdy byla deska vydána, jí měl Oldfield po krk: "Už to nemůžu slyšet. Raději se snažím psát hudbu, která se mi zrovna líbí. Konečně vím, o čem je vlastně studio. Moje nároky jsou stále větší." Oldfield tehdy netušil, jak těžké bude vzdálit se od úrovně, kterou svou první velkou nahrávkou nasadil.

Hergest Ridge (1974)

Mezi desítkami recenzí najdeme tvrzení, že Tubular Bells jsou skladbou vyjadřující pocity člověka uprostřed města, zatímco Hergest Ridge jsou Oldfieldovým vyjádřením lásky k venkovu. Hovoří pro to i fakt, že Hergest Ridge se jmenuje kopec v Buckinghamsire, nedaleko místa, kde měl v té době skladatel své studio, a kde se věnoval své vášni - pouštění modelů letadýlek. Podobně jako Tubular Bells je Hergest Ridge jedna dlouhá skladba - nahrávací režisér Tom Newman však později prozradil, že Oldfield původně natočil šest kompletních melodií, které on pak podle jeho pokynů smíchal a sestříhal tak, že skladba vypadá homogennější než Tubular Bells. Zdá se, že z toho se vyvinul v následujícím období jeho nejběžnější tvůrčí postup. Proti předchozí senzaci to byl velký propadák, který vyplýval i z toho, že Oldfield se těžce izoloval od ostatního světa. Uzavřenost je na této desce až příliš znát. "Byly to časy, kdy jsem mluvil tak s pěti nebo šesti lidmi za týden a to ještě s většinou z nich v místní hospodě." Při láhvi oblíbeného irského Guinnessu se pak přiznal, že při komponování Hergest Ridge myslel neustále na to, jak své budoucí posluchače naštvat. Možná, že v téhle potřebě najdeme odraz zahořklého dětství, kdy si nerozuměl s rodiči a především s matkou, o níž tvrdíval, že byla hysterická alkoholička, která vymetala jeden blázinec za druhým.

The Orchestral Tubular Bells (1975)

Klávesista David Bedford byl jedním z mála kamarádů plachého a uzavřeného muzikanta. Seznámili se v kapele Kevina Ayerse - Bedford v ní plnil roli hlavního hudebního mozku. Když Oldfield vydal Tubular Bells, Bedford zorganizoval jejich koncertní provedení v Queen Elizabeth Hall a pak přišel s nápadem adaptovat tuto skladbu pro symfonický orchestr a sólovou elektrickou kytaru. Výsledek je docela pěkný, horší to však bylo s první koncertní realizací. Mike Oldfield neunesl tíhu, kterou taková akce sebou přinášela, a proto jej na koncertě v Royal Albert Hall (9. 12. 1974) musel zaskočit Steve Hillage.

Ommadawn (1976)

Oldfield prý psal kytarové instrumentálky od deseti let. Miloval anglickou a skotskou lidovou hudbu (kritika občas jeho skladby 'vyššího populáru' srovnávala s Pastorální symfonií Vaughana Williamse z roku 1922) a jeho studiový debut, album Sallyangie, jež natočil ve čtrnácti letech se svou sestrou Sally, ostrovní folklór reflektovalo. Název další kompozice na tuto inspiraci znovu ukazuje. V gaelštině, skoro vymřelém keltském jazyce, jímž se ještě občas mluví ve Skotsku a Irsku, znamená slovo amadon blázna, venkovského prosťáčka. Oldfield v době vydání své desky tento výklad popíral. Prý to neznamená nic. Ale to bylo v čase, kdy se mu nedalo věřit, protože byl psychicky úplně rozhozený. V třiadvaceti byl milionářem, který si mohl dovolit za nesmyslnou sumu koupit starý melotron ze studia Abbey Road, protože na něm točili Beatles Seržanta, ale zároveň se bál komunikovat s lidmi a neuměl jednat s novináři, takže se stal centrem jejich krvelačných posměšků. Cítil se tak zranitelný, že se styděl přiznat jakoukoli kapku citu. Ommadawn později vysvětloval jako pokus o autoterapii.

Své třetí monumentální dílo rozvinul ze dvou témat akustické kytary a musel je celé přepracovat, protože v půli práce zjistil, že technická kvalita nahrávky je nedostatečná. Dal si prý moc záležet na tom, aby tentokrát byla deska posluchačsky vstřícná. Ale věřme mu, když každé interview vykládal něco jiného. Jisté však je, že se prodávala lépe než Hergest Ridge. Že by lidé jeho otevření se cítili?

Boxed (1976)

Těžko uhodnout, zda šlo o kus momentální oldfieldovské megalomanie nebo Bransonův tah, jak zvýšit počet prodaných kusů Tubular Bells. Ale Mike v té době pracoval na velkém projektu a hladovému publiku bylo třeba něco nabídnout. Čtyřalbum proto obsahovalo první tři alba (přemíchaná) a několik drobných věcí, které dal většinou dohromady s Davidem Bedfordem. Pozor na Tubular Bells - mají tu jiný konec než originální verze, takový, jejž si skladatel přál původně, ale Branson mu ho v prvním vydání nedovolil - s lidovou melodií Sailor's Hornpipe. Pod tímto úhlem jsou Tubular Bells mnohem humornější, než jak se zpočátku zdály. Čtvrtá deska, Collaborations, se skládá z pasáží, které Oldfield natočil na alba Davida Bedforda, proslavené vánoční koledy In Dulce Jubilo, která měla velký úspěch v roce 1975 jako singl, a z několik později už nevydávaných melodií. Když je někdo sběratelem Oldfieldových desek, musí proto Boxed mít. Jinak...

Incantations (1978)

V době vzniku Incantations procházel psychicky labilní, introvertní Mike Oldfield psychiatrickým léčením. Pracoval na tom, co považoval za mistrovské dílo tři roky, přestěhoval se kvůli němu do Londýna, a když dvojalbum dokončil, nenáviděl je k smrti. Jak to bývá, intenzivní snaha využít všech možností, které studio nabízí, může vést k posedlosti technikou a formalismem. Jestliže fór prvních desek stál na playbacích, ale za nimi stály silné melodie a originální nápady, tady zůstávají jen obrovské vlny mnohokrát nahraných nástrojů. Všechno ostatní už bylo řečeno - celkem výstižně to tehdy napsala kritika: první půlka, to je Moře od Debussyho, druhá, kde je víc kytary, Ravelovo Bolero, a nepomůže ani to, že zpěv o Hiawatě zpívala tehdy proslulá folková zpěvačka Maddy Priorová. Je zajímavé, že týž týden vyšla i nejhorší deska Emerson, Lake and Palmer Love Beach. Však také Oldfield dlouho váhal, než vydal svůj studený pot v CD reedici. Hlavní problém této nahrávky se nám ještě několikrát vrátí: v devatenácti natočil autor svou nejlepší desku a zbytek své umělecké kariéry se ji marně snaží překonat. A nejde to. Do jisté míry je to i lidská tragédie.

Exposed (Live) (1979)

Nepovedené koncertní dvojalbum, které vyšlo v punkové době, kdy o dlouhé skladby už nikdo nestál. Stále je ještě cítit následky Oldfieldových nervových problémů. Přineslo verze Incantations (proti původní verzi je aspoň zkrátil) a Tubular Bells plus disco-pokus Guilty. "Své koncerty začínám Incantations proto, že chci lidi otrávit," tvrdil před turné, ale posluchači nejvíc ocenili melodická kytarová sóla právě v této skladbě. Tubular Bells jsou o něco živější než jejich původní varianta. V době vydání Exposed existovaly ještě tři jiné verze (originál, symfonická, remix z Boxed), ale tato bývala považována za nejlepší. Čas však dal nakonec přednost původnímu vydání. Padesát muzikantů je příliš a když k nahrávkám chybí filmy Iana Eamese, které se promítaly za orchestr, celek vyznívá značně prázdně - jako kdyby něco chybělo. Nutno říct, že Oldfield měl až do roku 1981 velké problémy se svými doprovodnými kapelami - sestavoval je příležitostně, což nesvědčilo jak koncertním výkonům, tak ekonomice podobných akcí. Až teprve v roce 1981 sestavil pevnější sdružení Oldfield Music (Maggie Reillyová - zpěv, Mike Frye a Morris Pert - bicí, Rick Fenn - basa a Tim Cross - klávesy).

Platinum (1979)

Kdyby tahle deska neměla úspěch, Oldfield by finančně zkrachoval. Šlo tedy o hodně. Vedle hledání cesty jak dál se objevil ekonomický problém. Pokus uniknout z klišé proto skončil kompromisem. Jsme tam, kde jsme byli - jedna strana dlouhá skladba, druhá hledání jiné identity v podobě drobnějších kousků. Ale čtyřdílná devatenáctiminutová skladba Platinum má krásné finále, vycházející z tématu North Star Phila Glasse. Těch propojení s Glassem je mnoho - Oldfield byl velkým obdivovatelem Glassovy tvorby a pravděpodobně prosadil původní vydání North Star na Virgin Records, jejichž šéf Richard Branson na úsudek toho, kdo založil jeho komerční úspěch, dal. A navíc, tentokrát se netočilo v jeho domácím studiu v Buckinghamshire, ale také v New Yorku, kde byl jeho nahrávacím režisérem Glassův dvorní zvukový technik Kurt Munkacsi. Druhá strana desky je neméně zajímavá. Nejen roztomilou jakobylidovou melodií Punkadiddle, ale i zvukomalebnou kompozicí Woodhenge, jež je vrcholem jeho spolupráce s Pierrem Moerlenem, v té době už vedoucím skupiny Gong (Oldfield s nimi hostoval na deskách Downwind a Gong Live). Je to malá tečka za experimentující generací sedmdesátých let, dál jde každý z party kolem zakladatelů firmy Virgin sám. Ještě jednou se spolu ukážou a pak jde Moerlen k Milesu Davisovi a Oldfield dál na své samotářské pouti - jednou víc k folku, jednou k minimalismu, jindy k střednímu proudu. V něm má také deska svou překvapivou pointu - Gershwinův evergreen I got Rhythm, zpívaný Wendy Robertsovou. Oldfield mívá na svých deskách smysl pro humor. Někdy je trochu suchý, anglický, ale na této desce se projevuje až překvapivá hravost.

Diskografové vědí, že Platinum patří mezi sběratelské lahůdky. Oldfield se těsně předtím oženil se Sally Cooperovou, sekretářkou Virgin Records, a napsal jí písničku. Když vyšla na desce, zhrozil se přílišného obnažení citů, které nemělo daleko ke kýči, a natočil úplně jinou skladbu se stejným názvem. Prvních třicet tisíc desek proto obsahuje první skladbu, zbytek druhou. Při aukcích je rozdíl zatraceně znát. Ale stejně dostal od tisku vynadáno i za tu druhou verzi.

QE 2 (1980)

Pocta královně Alžbětě II je možná nejfolklorněji orientovanou deskou Mika Oldfielda. I když hlavně v úvodní skladbě Taurus 1 zuří vocoderové šílenství, většina skladeb je postavena na hymnických a pastorálních melodiích, připomínajících severský folklór. Možná právě to nám prozrazuje recept, jak se dívat na Abbu, adaptace jejíhož Arrivalu je ozdobou celé desky a vůbec jednou z nejúspěšnějších Oldfieldových nahrávek. Skladatel a kytarista tu zřetelně uplatňuje jeden z hlavních rysů Tubular Bells - rozsáhlé zvukové plochy vedou v konečném vyvrcholení k výrazné, chytlavé melodii. To je případ titulní skladby, která graduje s grácii renesanční dvorské hudby do melodie, hodné zdobit některou Shakespearovu veselohru. Role textů je potlačena, i když Maggie Reillyová zpívá skoro v každé písni. Beru tuto desku jako přihlášení se ke starým tradicím, jako royalistické gesto, které vrcholí o dvanáct let později přizváním prince Charlese na edinburgskou premiéru Tubular Bells.

Five Miles Out (1983)

Tentokrát se variace na Tubular Bells jmenuje Taurus II a je postavena v pěkném pochodovém rytmu (Oldfield ho ve svých skladbách mívá dost často a jeho napětí obvykle připomíná už zmíněné Ravelovo Bolero) s dudáckou orgií uprostřed a závěrečnou melodií, připomínající koledu. Protože Oldfield si ve svých skladbách často libuje v kontrastu mezi pastorální melodií a čímsi jako válečnou písní, stojí za povšimnutí závěrečná (titulní) melodie, která je založena na dialogu mezi syrovým vokodérem a něžným ženským hlasem. Přitom text nemá s folklórem nic společného. V Oldfieldově tvorbě je to slabší deska, jedna z těch, kde příliš najíždí na klišé, daná předchozími nahrávkami. Ale pokud jde o Taurus II, dá se říct, že ze všech delších Oldfieldovských kompozic je právě tato nejpřehlednější.

Crises (1983)

Jedna z nejlepších Oldfieldových desek. Vznikla k desátému výročí Tubular Bells a úvodní rozsáhlá Crises začíná jejich citací. Jestliže ji vypichujeme před jinými delšími Oldfieldovými kompozicemi, pak je to především proto, že tentokrát má Oldfield jako multiinstumentalista velkého soupeře v bubeníkovi (a spoluproducentovi alba) Simonovi Phillipsovi. Jeho výkon je brilantní - a není to naposledy! Crises je však v Oldfieldově diskografii pamětihodným krokem do světa populární hudby. Na této desce se mu totiž poprvé podařilo napsat pop hity, úspěšné nejen díky efektním melodiím, ale i pěveckým výkonům. Maggie Reillyová se tu prezentuje jedním z nejslavnějších evergreenů osmdesátých let - Moonlight Shadow, zatímco starý rocker Roger Chapman (Family, Streetwalkers atd.) efektně chrčí v proslulém Shadow On The Wall, jež bylo napsáno pod vlivem událostí kolem Solidarity v Polsku na začátku osmdesátých let. Méně výrazně působí Jon Anderson z Yes, jehož skladba je trochu mdlá. Nepochybně první krok mimo svazující multikytarové opusy první éry, krok, který jej díky hitům u běžného publika proslavil víc než vše, co dosud vytvořil. Za zamyšlení stojí i název desky. Signalizuje neustále se vracející problém, který jsme potkali už u Incantations. Jak se dostat nad Tubular Bells.

The Killing Fields (1984)

Hudba k filmu, který dostal dokonce Oscara, i když ne za ni. Skladatelsky návrat k první trilogii.

Discovery (1984)

Oldfieldovi bylo teprve třicet let a měl za sebou jedenáctiletou kariéru sólového hudebníka. Zkusil už skoro všechno, aby se dostal ze stínu svého slavného debutu, a nakonec zjistil, že nejlepší řešení nabídlo album Crises - písně. Tentokrát měl šťastnou ruku s písní To France, z níž jeho zpěvačka Maggie Reillyová udělal velký hit. Motiv z téhle skladby se na desce objevuje ještě jednou, v písni Talk About Your Life, a spolu s tím, že písně jsou řazeny za sebou bez přestávek, potvrzuje podvědomý podvědomé spojení všech skladeb do pevného cyklu, inspirovaného pravděpodobně místem nahrávání, z něhož byl překrásný výhled na Ženevské jezero. Ne nadarmo se poslední skladba, instrumentálka (pro Oldfielda) střední délky, jmenuje The Lake.

Zastavme se však u skladby Save By The Bell, kterou zpívá druhý vokalista Barry Palmer. Jejím námětem je téma, jež jsme mohli na Oldfieldových deskách slyšet už tucetkrát. Hvězdy, nebe, noční obloha, měsíční svit. Není album, na kterém by se takový pohled neobjevil. Nikdy se však nedotkne sci-fi tématiky, která je tak na ráně. Vždycky je to pohled "žab, sedících v kaluži", kochajících se úchvatností hvězd a jejich tajemností. Jsou to skladby, které zní mezi Oldfieldovými kompozicemi vždycky nejslavnostněji.

Islands (1987)

No jasně. Oldfield si pořídil nové vybavení studia! Úvodní jednadvacetiminutovka The Wind Chimes je tak pateticky velkolepá a mohutně synteticky zorchestrovaná, že Mussorgského Velká kyjevská brána je proti tomu civilní hudba. Po dlouhé době odešla z jeho desek Maggie Reillyová, ale tuto ránu se podařilo zacelit. Ne sice její nástupkyní Annie Hegerlandová, ale dvěma vzácným hostům - Bonnie Tylerové, která zpívá velký hit Islands, a Kevinovi Ayersovi, který se tu ve Flying Start objevuje dvacet let po tom, co začal s Oldfieldem spolupracovat. Ayers byl dobrým duchem jeho začátků, přijal ho jako sedmnáctiletého do své skupiny Whole World, nechal ho v ní hrát do roku 1971 (najdeme ho na třech albech) a navíc mu ještě pomohl s koncertní premiérou Tubular Bells těsně po tom, co vyšla na deskách. Dohadů, kdo při této akci hrál, je víc než dost. V jednom starém Melody Makeru jsem našel anonci na tento koncert - kromě Ayerse slibovala jako sólisty Steva Winwooda, Freda Fritha, Davida Bedforda, Steva Hillage. John Greavese, Roberta Wyatta, Viviana Stanshalla a další. Jestli tam opravdu byli, nevím. Recenze nikoho nejmenovaly.

Earth Moving (1988)

Tak to byl pro posluchače šok - Oldfield na úplném odklonu od svých 'tubulárněbelních' kreací. Čistě písňové album v produkci blízké až banálnímu střednímu proudu. Píseň Innocent by mohla úplně klidně zpívat Sandra. V nezvyklých vodách (ale co singl Guilty, který kdysi natočil?) se skladatel soustředil jen na kytary a klávesy, pozapomněl na svého kolegu Simona Phillipse a zvolil automatického bubeníka, a co je neuvěřitelné, dovolil na desce sólovat ještě někomu jinému, než on sám. Tím člověkem byl Adrian Bellew, kdysi Bowieho kytarista a vyhledávaný studiový muzikant, blázen do kytarových syntezátorů stejně jako Mike. Bellew je také zpěvákem nejlepší skladby alba Holy, jež se v novém pop-rockovém rouše vrací k ohlasům lidových koled, s nimiž si Oldfield odjakživa rád hrával. Hutná produkce znamená velký krok jinam, ale také ztrátu Oldfieldovy identity.

Amarok (1990)

Tohle vlastně taky nikdo nikdy pořádně nepochopil. Jedna velká kompozice, dlouhá přesně hodinu a čtyři vteřiny, se vrací k Tubular Bells, ale vypadá spíš jako drď různých motivů, nápadů a črt z poznámkového bloku. 67 nástrojů, relativně málo syntezátorů, v něčem to vypadá, jako by si autor kompenzoval předchozí popové album. Některé momenty mají buď pěkný zvuk nebo melodii, ale celek je neskutečně nudný. Znalec Oldfieldových desek má pocit bezvýchodnosti. Údajně je tato skladba inspirována pololidovou vyprávěnkou, která je v příloze desky (bohužel, české vydání ji neobsahovalo). Je tu jisté podezření, že jde o zbytky staršího díla, které Oldfield vydal, aby se dříve vyvázal ze smlouvy s Virgin.

Heaven's Open (1991)

Poslední deska pod hlavičkou Virgin Records a jediná, na níž je podepsán nikoli jako Mike, ale jako Michael. Je kompromisem mezi popovými pokusy a předchozími instrumentálními skladbami. Dvacetiminutová Music From The Balcony svou strukturou mírně připomíná pinkfloydovskou Atom Heart Mother. Do obvyklé 'venkovanské' melodie několikrát vpadne až jazzově laděné městské téma, vedené saxofonem proslulého britsko-karibského saxofonisty Courtneyho Pinea. Písňová strana vychází z Earth Moving, ale přesto obsahuje dvě rány, s nimiž se posluchač musí vyrovnat. Za prvé Oldfield sám zpívá a to už ne pomocí vokodéru jako na začátku osmdesátých let. Řeší to hlavně tím, že co nejvíc vede sbory, takže jeho hlas je posílen kvalitními sboristy. Za druhé - Oldfield hraje reggae! A Gimme Back je navíc docela dobrá skladba, i když ne tak silná jako titulní hitovka.

Tubular Bells II (1992)

Tečka za spekulacemi na oldfieldovské téma. Po deseti letech se znovu objevuje deska s citací Tubular Bells na začátku. Znamená to, že Oldfield svůj komplex prvního alba překonal nebo ne? Schéma skladby je stejné jako u debutu, i když sound je pochopitelně počítačově dokonalý. Však také přítomné nástroje, které jsou uprostřed desky představovány, jsou úplně jiné než kdysi, skoro samá elektronika. Sound je vypulírovaný především zásluhou Trevora Horna, který podobně jako jeho kolega Martin Rushent považovali Tubular Bells za svou největší inspiraci a tvrdili, že se podepsala na jejich produkcích novoromantiků a Frankie Goes To Hollywood. Druhé Zvony mi připadají citově vyrovnanější. Znějí jako tanec víl na palouku za jasné měsíčné noci, možná i jako autoparodie, v níž si dělá Oldfield legraci ze sebe sama. Jeden z mých kolegů je po přenosu premiéry z edinburského zámku označil za měšťácké. Vzpomněl jsem si na Stepního vlka, kde se Harry Haller se závistí dívá do nedosažitelného světa úhledné měšťácké domácnosti a v duchu tiše závidí. Třeba je to tak i druhými Tubular Bells.