Hudební scéna Mike Oldfield

zdroj: Score č.17 - autor: Jiří Balšínek

V současné době je trh zaplaven strašlivou spoustou titulů. Někdo sáhne po technu, jiný po trash metalu, další si koupí Collinse. Stále existují zajímavé, pěkné a originální tituly, za které není škoda dát čtyři sta Kč (byly doby, kdy jsme kupovali kazety za stovku). Rád bych proto aspoň některým z vás usnadnil tímto způsobem volbu.

Mike Oldfield působí na hudebním poli už přece jen nějaký ten pátek. Jeho vůbec nejstarší dílko nese název Tubular Bells a vydáno bylo známou společností Virgin Records v roce 1973. Již zde se setkáváme s nenapodobitelným stylem, který se objevuje prakticky ve veškeré další Oldfieldově tvorbě. Dominují kytary (jen na první straně je použito šest druhů), občas se ozývá sbor. Zajímavá je například na druhé straně použitá "guitar sounding like bagpipes", tedy kytara zvučící jako dudy, dvanáctistrunná kytara a několik druhů varhan. T. Bells jsou ukončeny zajímavou country melodií hranou na banjo, která je v trochu jiném kabátě použita i v pokračování této desky. Dalším důležitým titulem je Ommadawn (Virgin Records 1975). Podobně jako T. Bells je rozdělen na dvě části (Ommadawn parts 1 a 2). Celkově je však mnohem melodičtější a lepší. Sbor je zde použit častěji a již tak dost široká škála nástrojů je ještě rozšířena. Za naprosto geniální považuji pasáž hranou flétnou. Na druhé straně po instrumentální části přichází krátká a celkem zajímavá píseň, kde se zajímavě prolínají mužský a dětský sbor.

V krátké době po sobě vychází alba Incantations a Platinum (Virgin Records 1978 a 79). Incantations jsou osmdesátiminutový gigant rozdělený do čtyř částí (všechny kolem dvaceti minut) a odpovídají standardu, připomínají však spíše Ommadawn než T. Bells vzhledem k větší melodičnosti. Vyskytuje se zde mnoho pěkných pasáží, obzvláště třetí část je výborná. Platinum naopak obsahují osm kratších skladeb a poprvé se zde objevují slova (v podání Wendy Roberts).

V roce 1983 vznikají Crises (opět Virgin Records). Po nádherné stejnojmenné instrumentální skladbě následuje pět písní, kde uslyšíme například Jona Andersona nebo Maggie Reilly. Píseň In high places, kterou Oldfield složil ve spolupráci s J. Andersonem, leaderem skvělých YES, je skutečně fantastická a jako jedna z mála se může rovnat s ostatními instrumentálnimi skladbami. Ostatní zpívané skladby totiž, což je zvláštní, nedosahují zdaleka takových kvalit. Důkazem toho je například album Islands (pro změnu Virgin Records, rok 1987), kde po instr. Wind Chimes působí druhá strana spíše jako špatný vtip, vyjímkou je snad píseň Magic Touch (zpěv Jim Price).

Islands zahrnují již zmíněnou skladbu Wind Chimes (part 1 a 2) a pět dalších písní, nazpívaných pochybnými charaktery jako Bonnie Tyler (zpěv je vskutku příšerný) nebo Kevin Ayers. Celkově je album tak trochu zklamání a nebýt celkem ucházejících Wind Chimes, byl by to brak. Vraťme se ale do roku 1984, kdy vychází album Discovery (je to už trapné - Virgin Records). Písně, kterých je zde osm, pokud počítáme i instrumentální The Lake, zpívají střídavě Maggie Reilly a Barry Palmer. M. Reilly jsme mohli slyšet na Crises (Moonlight Shadow a Foreign Affair) a spolu s Jonem Andersonem se objevuje v písních, které se jako jediné mohou rovnat s instrumentálními klasikami. Skladby na Discovery jsou však nesrovnatelně lepší než podezřelé záležitosti na Islands, proto stojí za to si album koupit a poslechnout. Po svou letech vydává Virgin Records další věc - Amarok, který považuji za velice pozoruhodný; jeho hudba zde nabývá zcela nových rozměrů. Zajímavé jsou jako vždy nástroje, proto uvedu aspoň některé: kartáček na zuby a zub, sklenice vody, židle, kladivo a kýbl, sklo, dveře (!), lžíce, nářadí modelářů letadélek. Kromě toho samozřejmě uslyšíme klasické nástroje jako sitaru, dvanáctistrunnou kytaru, banjo a několik (asi deset) dalších druhů kytary. Sbor se ozývá velice často a vůbec to není na škodu. Kromě toho není Amarok rozdělen na jednotlivé pasáže, ale je to jedna velká skladba a vynikající dílo, které rozhodně stojí za poslech.

V roce 1992 se objevuji Tubular Bells II (tentokrát Warner Music). V podstatě se od svého předchůdce příliš neliší, autor však užil nových nástrojů. Zajímavou přehlídkou použitých instrumentů je skladba The Bell, kde se postupně přidávají jednotlivé nástroje, přičemž jsou "představovány". T. Bells II přímo vybízí ke srovnání s prvním dílem. Rozsoudit je je však těžké. Ani po kratší duševní sebetrýzni nejsem schopen určit, který díl je lepší, nechám na vás.

Konečně se dostáváme k nejnovějším Songs of Distant Earth (Warner Music 1994). "Písně ze vzdálené země" jsou opět něco zcela nového. Nepřípomínají totiž žádné z Oldfieldových dílek, přesto však mají svou osobitou krásu. Mezi klasickými nástroji můžeme rozeznat elektronické prvky. Povšiml jsem si, že některé pasáže (např. Lament for Atlantis) vzdáleně připomínají Enigmu 2 - Cross of Changes, což ale v žádném případě nevadí, spíše naopak.

Songs of Distant Earth jsou zcela netradičně rozčleněny na sedmnáct krátkých skladeb, které na sebe ale přímo navazují, takže působí jako celek. Zhodnotit objektivně toto album prakticky není možné, záleží na každém, jak přijme nový styl. Songs of D. Earth považuji za vrchol Oldfieldovy tvorby a ačkoli si je necením tak jako Amaroku, jistě jsou povinností pro každého příznivce tohoto skladatele. Mohli byste se zeptat, co je vlastně na Miku Oldfieldovi tak skvělé. Kdybych pominul existenci nazpívaných skladeb, odpověď by byla všechno, byla by to však odpověď poněkud nedostačující. Jestli se někomu Oldfield zalíbí, záleží hlavně na vkusu. Znám lidi, kteří poslouchají techno nebo dokonce metal a zároveň se jim líbí i Oldfield. Snad je to líbivými melodiemi, snad je to mistrným kombinováním nástrojů, často netradičních ( viz. Amarok). Poslechněte a posuďte sami.

Na závěr přehled děl M. Oldfielda. Vynechal jsem výběry (např. Elements), po názvu následuje firma a rok vydání:

	Tubular Bells Hergest Ridge Ommadawn Incantations Platinum Music Wonderland QE2 Five Miles Out Crises Earth moving Discovery Islands Amarok Heavens Open Tubular Bells II Songs of Dist. Earth	(Virgin Records 1973) (Virgin R. 1974) (Virgin R. 1975) (Virgin R. 1978) (Virgin R. 1979) (Virgin R. 1980) (Virgin R. 1982) (Virgin R. 1982) (Virgin R. 1983) (Virgin R. 1984) (Virgin R. 1984) (Virgin R. 1987) (Virgin R. 1990) (Virgin R. 1991) (Warner Music 1992) (Warner Music 1994)